Atmo: Vítr v hlavě aneb škodovkou do Poony, prosinec ' 96 - březen ' 97

God 22.10.2001
1. Evropou do Asie
Bláznivé rozhodnutí dostává reálnou podobu. Již loni jsem se prořekl, že nikdy více, ale cesty života jsou nevyzpytatelné. Indie, po souši a navíc autem. Opět divokým Kurdistánem, Persií, pouští a kolem hranic, kde se bojí jeden druhého a situace je celkem napjatá. Inu klukovina oblečená do hávu reality. Začínám tomu pomaličku věřit.
Ani jsem neměl čas se pořádně sbalit. Ale taky co si s sebou vzít, když všechno se dá pořídit až na místě, a to za mnohem přijatelnější ceny.

Před příjezdem na naměstí Míru ještě leštíme náš pouštní speciál polepený sponzorskými nálepkami, které zakrývají červené šmouhy, památky na nejednu krutou chvíli ... V 10 jsme na místě. Nutno podotknout, že toto datum a čas jsme také střelili jen tak od pasu. Ale stalo se. Rozloučení s kamarády, poslední kafíčko, oběd a v 13:00 razíme směr: Divoký Východ, Asie, Indie. Slováky sdoláváme přímo bleskurychle, zvláště poté, co jsme jim řekli, kam jedeme. Dálniční známku nekupujeme, spoléháme se na existenci. V Blavě poprvé překračujeme na naší cestě Dunaj; který nás bude provázet až do Bulharska, abychom zjistili, že to bylo na "zkoušku". Takže zpět a naostro.

Celkem to šlape a v Komárně jsme před setměním. Na celnici - pohoda. "Chalani, kam idete?" "Do Indie." Následovalo sklopení očí a výrazné: "Choďte!" Maďarské dálnice nás ženou směrem k Rumunsku, takže necelou hodinu před půlnocí jsme v Bottonyi na maď.-rum. hranicích. V zádech máme 620 km a jsme v pohodě. Ale rumunský celník ne. Tak jak na nás vyvalil oči, když se dozvěděl, kam míříme, tak kráva je proti němu se svýma bulvama hadra. Konečně jsme se dostali do cenově přijatelnější oblasti a při 2$/5l bereme okamžitě plnou. Ovšem s tím se také snížila i kvalita cest. Celkem brzo si zvykáme a v kličkování mezi kanály, dírami a výmoly se stáváme mistry. Stavíme kolem 4, choulíme se do spacáku, aby nám za 10 minut zabušil na kapotu špinavý Rumun s klackem v ruce. Chtěl po nás prachy za hlídání, pivo nebral, neb je sportovec a dělá karate. Všemocný americký dolar, který je v Asii king, udělal své, a my máme konečně klid. Rumunské cesty, to je opravdu zážitek.

Dvoukilometrová čtyřproudá cesta s odrážkami a nádherným asfaltem a pak přijde polňačka. Dálnice před Bukureští je sice jenom jako "stará napajedelská", ale dvouproudá a kilo to valí. Při samotném vjezdu do rumunské metropole jsem to měl celkem solidně našláplé, takže nebylo divu, že nás zastavili policajti. A prý jsem jel 71 (reál byl tak kolem 90 a nevim, jak to mohli změřit) a chtěl po mně pokutu 50 000 lei. Já ty peníze v životě neviděl, a to nejsem v Rumusku poprvé, ale 10$ s důrazem, že jsou jenom pro něho nám umožňuje jet dál. Za Bukureští nás staví další. Oni ti Rumuni totiž vědí, že tu jezdí hodně cizinců a nějak si musí přilepšit. Tentokrát chtěl vidět papíry. Vše bylo v cajchu, ale to si neměl všimnout kytary v autě a nálepky KOKODAK. A hned bylo: grupo KOKODAK, daj kazetu KOKODAK, ty gytarist?" atd. Obšírně vysvětluji, že kazeta je v tisku, hostuji ho propiskou a zapalovačem AZ Radia a mizíme. Ovšem největší zážitek byly hranice RUMUNSKO - BULHARSKO - Giorgia-Ruse. Věta: "Co po nás chtějí?" je následována odpovědí: "Peníze." Ne moc, řádově pár dolarů, ale za co! Zdravotní pojištění u pojišťovny, která neexistuje, mýto přes most, nějaká taxa (ani mi nebyl schopen říct jaká), veterinární kontrola, atd. Jenom s Bulharama měníme silniční známku za nálepku AZ Radia. A jak byli spokojeni.

Cesty se trochu zlepšily, značení se trochu zhoršilo a holky se nám na parkáči nabízely za 6$. Slovy šest dolarů. To je 12 kafíček. Ale při pohledu na ně jsme si dali radši kafe, retko a zvedli jsme kotvy. Bulhar je ale v podstatě stejný jako Rumun. Cizinec pro něho znamená, že by si mohl nějak polepšit. Netrvalo to dlouho, už jsem se obával, že vymřeli, a ejhle, staví nás policajti a hned si vymysleli i dopravni přestupek. Prý jsme nestáli na STOPce. Chvíli jsou drsní, ale věta: "Moment - suvenyr", měkčí jejich srdce. Dal jsem jim dvě trička AZ, a on ještě škemral, že jsou tři, a jestli bych mu nedal ještě jedno navíc. Nedal.

Cesty se opět horší a v neděli ve 22:00 jsme na turecké čáře. 1565 km za náma a asi 5 x tolik před náma. Je vidět, že Turek je civilizovanější, protože dostáváme stejné množství papírků a dokonce i průjezdní karnet ZADARMO. Pokrok. Stavíme asi 20 km pred Istanbulem, je něco po půlnoci, obloha je jasná, celkem je frisno a Kráčející Jeník šperkuje dnešní den. Cesta do srdce Istanbulu byla jak řez máslem, o to "jednodušší" bylo ho opustit. Několikrát se pokoušíme víceméně poslepu napíchnout na dálnici, ale bezvýsledně. Nakonec se dílo po dvou hodinách chaosu podařilo, překračujeme Bospor a jsme v ASII.

A hned na uvítanou defekt. První "vážná" porucha. Plán je jasný: natáhnout to do Íránu a tam orazit, zvolnit tempo a zklidnit tep života. Lehám si na sitznu, spím, Gagin řídí, je noc a perfektní tur. Silnice nás ženou do Kurdistánu. Ani nevím, co se stalo, ale vyrazil jsem ze sebe jenom vzdech. Jsme 250 km za Ankarou a srolovaná přední kapota, pach fridexu a rozbité přední sklo naznačuje, že jsme DOJELI. Chvilka mikrospánku a Gagin se snažil vtěsnat pod kamion. Nepodařilo se mu to. Jsme trošku naražení, ale celí, a předek auta je lidově řečeno v prdeli. Za chvíli přijeli polisi, sbalili Gagina; kamion mezitím odjel, a oni nemohli pochopit, že jsme bourali; a já nocuji v autě a zdá se mi sen, že každou chvíli se za oknem objeví divoký Kurd na koni s kudličkou v ruce. Jsme na 39. stupni 48.63 minut sev. šířky (N) a 34 stupně 46.67 východní délky, 240 km za Ankarou, 500 m před Yozgatem a v patách máme 2561 km.

2. Divokým Kurdistánem do Persie
Nad ránem teprve zjišťuji rozsah škody a taky to, že silnice nebyla lemována svodidly, ale 50timetrovým srázem k řece s dobrými 45 stupni. Ještě že tam ten kamion byl. Zatímco Gagin absolvoval kolečka po policejních stanicích v Yozgatě, v servisu mi řekli, že musíme do Ankary. A taky že jo. Tady taky nastaly nejčernější dny naší výpravy. Noc na vrakovišti, kde se bojí jít nejeden Turek, přesun auta do servisu, dohadování se co dál; každodenní cesty na ambasádu, která ze začátku poradila co a jak, pak po několik dní fungovala jako překladatel, a nakonec jsme ji úplně vypustili; cesty do Yozgatu a zpět, celkem 4x jsme byli s autem na celnici a vždycky nás vrátili, že nemáme v pořádku papíry; vstávání s nadějí a usínání v beznaději, nekonečné čekání a nejpoužívanější slovíčka: yarin - zítra a yok - ne. Turecká byrokracie je totiž nevyzpytatelná. Nikdo na ambasádě nevěděl, co potřebujeme za papíry, a celníci si pořád vymýšleli další a další. A nevěděli to ani policajti v Yozgatu, kteří se po našich několika návštěvách stali našimi kamarády. My jsme se mezitím stali nejpopulárnějšími cizinci v Yozgatu a být tam o týden dýl, tak snad dostaneme i čestný klíč od města.

Při první návštěvě celnice nám chyběla KASA RAPORTA - přesná zpráva s plánkem o nehodě. Při druhé návštěvě na tomto plánku chybělo razítko od guvernéra, že auto převádí na Ankaru. Potřetí byla chyba v tom, že i když tam bylo hranaté razítko s podpisem guvernéra, tak muselo být KULATÉ. A nepomohly ani faxy a telefonáty. Teprve napočtvrté bylo vše v cajchu a človek si nedovede představit, kolik úředníčku se najednou vyskytne, aby se mohli podepsat, prdnout tam berana a nebo si něco zapsat. Při počtu 50 jsem přestal razítka počítat a v duchu jsem si říkal, kam se na Turky hrabou naše úřady. Toto je byrokracie v pravém slova smyslu. Jedinými světlými okamžiky byly návštěvy tureckých lázní a víkend strávený v Goremě. To je takové pěkné místo, kde jsou pískovcové skály a kam se uchýlili utlačovaní křesťané, aby si ve skalách vydlabali své domečky, a tak se skryli před náporem islámu.

Konečně. 20.11. v 16:45 jsme vypadli z kolotoče turecké byrokracie, která si nás celkem solidně vychutnala a večer už sedíme v busu, co jede do Doguabayazitu, což je poslední vesnice na východě Turecka. Autobusy jsou celkem na solidní úrovni. Mají řidiče a stewarda, který se stará o cestující, nosí jim vodu, voňavé olejíčky a tak nějak se stará. A samozřejmě Turecko - tzn., že se v busech kouří a ne zrovna málo. Naše posádka, to byla taková vesnička. Dědové s jarmulkami na hlavách pokuřují a vedle nich si matka spokojeně kojí své dítě. Inu, východní Turecko se hlásí o slovo. Celkem jsme se za těch 14 dní naučili základy turečtiny. Ale Kara-Ben-Nemsi, který plynně mluvil turecky a persky, z nás asi nebude. Vrcholky Kurdistánu jsou pokryté sněhem a Ararat signalizuje, že se blíží Írán. Gagin marně vyhlíží Noemovu archu a policejní kontroly v nás marně hledají záškodníky. Ono to v tom Kurdistánu není totiž vůbec jednoduché. Kurdové se bouří, před 14ti dny vystříleli německý minibus s 6ti turisty u jezera Van a vláda je proti nim taková neohrabaná. Jedinou opozicí je turecká mafie Pekaka, která se rozhodla vzít kurdskou otázku do vlastních rukou a odpravila tak už několik teroristů. Tím se ale postavila sama na druhou stranu zákona. A zrovna v den, kdy jsme havarovali, tak při autonehodě zahynula hlava této mafie, kterou turecké zákony hledaly 16 let. A přitom celý problém je v tom, že východ Turecka není ekonomicky a průmyslově tak vyspělý jako západ a Kurdové se bouří, že mají málo peněz a pro vládu je to tak trochu z ruky. Ale na druhé straně je Kurdistán nádherný a obyčejní lidé jsou více než přátelští.

3. Persie
Zahalené ženy na íránských hranicích dávají najevo, že islám tu vládne pevnou rukou. Pevnější než v Turecku. Ženy nosí tzv. chador, což je v podstatě veliký šátek, který je zakrývá doslova od hlavy až k patě a stejně jako v Turecku jsou stavěné tak trochu stranou. I když už vloni nějaká íránská feministka prosadila rozvod ze strany ženy, ve velkých městech se nosí pouze šátky a dlouhé kabáty. Na hranicích je slovy "jeden" velký mumraj a celkem se nám daří ho zdárně zdolat. Na otázky ohledně alkoholu a pornografie kroutíme hlavou, posunujeme si hodinky o další 1,5 hod dopředu (celkem už to jsou 3 hod) a jsem v Íránu. Salam Alleikum. Chvíli nám trvá než vyřešíme problém s taxíkem do 2 km vzdáleného Bazarganu. Ale učíme se vcelku rychle, a tak zatímco jeden sedí na sedadle spolujezdce, druhý háže bágly na střechu a rychle si sedá vedle řidiče, než mu to někdo zasedne. A jede se. V Bazarganu večeříme a o taxíky není nouze. Předhánějí se v nabídkách a hádají se mezi sebou. A i když sedíme, tak není jisté, kdy pojedeme. Chce to silné nervy, být průbojný a hlavně mít velkou dávku trpělivosti.

A tak ani ne za hodinu ukrajujeme první kilometry na íránském území. Směřujeme taxíkem do 300 km vzdáleného Tabrizu za 7$ na osobu. Doprava je tady v Íránu totiž levná. Benzin je levnější než voda a dvoudecový pohárek čaje stojí to co 2l benzinu. Za 1$ seš schopný naplnit celou nádrž. Je to ráj pro motoristy a my se na něj taky těšili. Ale bohužel. V Tabrizu jsme kolem 10 večer a ihned přesedáme na bus do Teheránu, abychom si ho po noční jízdě ráno náležitě vychutnali. Opět cena je taková symbolická a za 600 km platíme 4,5$ za oba. Íránské autobusy sice nejsou ze stejné třídy jako turecké, vývojově jsou snad o jeden či dva stupně nižší, ale na druhé straně jsou pohodlné a čisté. Každý má nad sebou pohárek na vodu a vedle sedadla kyblík na odpadky nebo případné odplivnutí. A hlavně, když rozsvítili večerní světla, tak to uvnitř vypadá jak v Růžové vile. Řidič je zcela pánem autobusu, neboť nestaví nikde a takový noční spoj mívá zastávky až tak po 6 hodinách. Záchranou pro naše močové měchýře byly kontrolní stanice, které mají za úkol checkovat rychlost autobusu, aby ubylo havárií, neboť íránci jezdí celkem odvážně.

Teherán je kapitolou samou o sobě. Jednak je to jedna velká smogová díra obklopená z jedné strany pohořím Elbrusu, které ho dělí od Kaspiku a na straně druhé křižovatka cest a možnost obživy pro spoustu občanů různých národností. Připadáme si jak rock'n'rollové hvězdy, protože ať se pohneme kamkoliv, vždy se kolem nás seskupí nejméně 5 íránců, kteří se na nás dívají a ti odvážnější i překračují bariéry komunikace. Ze všech stran se ozývá: "Hallo. Hallo Mister. Good morning." Nebo: "Have Are You." Ovšem oproti Bangledéši je to ubohé, protože tam se počet čumilů počítá na desítky, ať děláš co děláš. I když se jdeš třeba vyčůrat. Teherán není pro nás tak zajímavý jako Esfahan, tak ho opustíme, míjíme hrobku A. Chomejního; údajně se má kolem ní postavit nové město a koupě pozemku bude otázkou pouze pro bohatší jedince. Po 7 hodinách a 300 km jsme v Esfahanu.

Tady se už dá dýchat a je tu volněji. Strávili jsme tady 2 dny, navštívili íránskou rodinu, pojedli místní specialitu - gaz (něco jako nugátový krém, ale s přísadou něčeho, co roste jenom tady a jmenuje se to gaz), pokouřili vodní dýmku Hubbla Bubbla a hlavně si pořádně odpočinuli. Naše kariéra rockových hvězd stoupá vzhůru. Během dneška jsme se museli několikrát vyfotit s místním obyvatelstvem. Také jsme se dozvěděli, že v Teheránu dělali jednou zátah na žebráky a dali jim pak vyplnit dotazníky. A zjistili, že jeden z nich má za Teheránem vilu, několik aut a velkou rodinu, která nevěděla, co dělá. Dcera ho vždycky ráno zavezla do města a pak pro něho přijela. Celá rodina z toho byla překvapená a on jenom odpoveděl: "Vy se máte dobře, jste zajištěni a mne to baví a vám do toho nic není." Posledním íránským busem míříme na pákistánské hranice. 1200 km, přes noc, 18 hodin. Čím více se blížíme k hranicím, tím více přibývá ozbrojených kontrol, které jdou hlavně po Afgháncích. Všichni mají strach z napadení nebo nějakého útoku. Nás nechávají v klidu. Pro ně jsme nezajímaví. Jenom moje dlouhé vlasy způsobují to, že si mne vojsko plete s opačným pohlavím a pokřikuje na mne: "Hallo Misses!" Posledních 90 km na hranice jedeme opět taxíkem a jsme si vědomi toho, že opustíme realitu a za chvíli nastoupí tvrdá realita Asie, přibyde trochu více špíny, much a žebráků. Ale už se těšíme a jsme nedočkaví jak malé děti.

4. Pouští a prérií Pákistánu
Taftan - 28 st. 58.56 N a 61 st. 33.08 E, 866 m.n.m. Pěkně jsme se posunuli na jih a hlavně na východ. Člověk by nevěřil, co všechno uvidí, když přejde pár metrů z jedné země do druhé. Tady Asie rozdává své civilizační facky a návštěvníci se střetávají s krutou realitou špíny a chudoby. Celnice je v pohodě, prachy měníme s místními veksláky. Jsou orvaní, v jedné ruce mají kalkulačku, ve druhé orvanou igelitku narvanou různou měnou a na zemi v prachu ti smění cokoliv za mnohem lepší kurzy než v bance. Měníme a dostáváme do rukou první rupky. Taftan, to je vlastně taková cestovní křižovatka. Sbíhají se tady cesty z Íránu a Afghánistánu a překupníci tu mají prostě všechno za mnohem levnější ceny než kdekoliv jinde v Pákistánu. Čím dál od Taftanu, tím ceny stoupají a V Lahore dosahují až desetinásobku. Popíjíme čaj a připravujeme se na 600 km pouští, cestou necestou. Řidičům jsme rozdali samolepky a ti je teď lepí na auta a chlubí se jeden druhému. Jako malé děti.

Loni jsem absolval tuto etapu velkým autobusem, který byl plný lidí a hlavně pytlů se vším možným. Letos jsme zvolili rychlejší a pohodlnější minibus. Z počátku je cesta fantastická, krásný asfalt, jakoby včera položený. Ale pak to přichází. Zúžení, díry, jeden jízdní pruh, náklaďáky v protisměru, které svoji výzdobou připomínají spíše kolotočáře, hrboly. Cesta mizí a zase se objevuje. Opět míjíme několik vojenských kontrol, pár zastávek v pouštních vesnicích a náš minivan se konečně prokousává kopečky před Quettou, tmou a hvězdami.

Do Quetty jsme dorazili po 12 hodinách a jsme rádi, že to máme za sebou. To bylo to nejhorší, co nás čekalo. Byli jsme sice rychlí, s tím pohodlím to bylo trošku horší a hlavně jak ti Pákistánci smrděli a pořád chtěli komunikovat. Jako děti. Je znát, že jsme 1656 m.n.m. a v noci byly -4 st Celsia. To nás odradilo od pobytu v Quette, a hned ráno míříme vlakem do Lahore. Snídáme Quettské jablka, které patří k vyhlášeným, popíjíme opět místní čaj a vlakem zdoláváme poslední pouštní kilometry. Okna do vlaku jsou otevrená, tak není divu, že místy na sebe kvůli prachové zdi nevidíme. Vlakem neustále probíhají prodavači čaje, oříšků a já nevím čeho ještě. Ale jejich umění je obdivuhodné, zvláště jak s košem plným toho co prodává, dokáže za jízdy přeskočit venkem z jednoho vagónu na druhý a ještě zaklepat na dveře, když jsou zavřené.

Ani tady nejsme ušetřeni kontrol, ale tyhle jsou trochu jinačí. Aby policie měla nějaké peníze, tak si vymyslela zákon, že se může převážet pouze 25 kg na osobu. A jestliže je to více, tak musí zaplatit. Když se tak dívám kolem sebe, tak si musí přijít celkem na slušné peníze. Na druhé straně jsou ale místní profíci a dokáží sehrát takové divadlo, předtím než rozházeli pytle po celém vlaku, že z toho vyváznou bez úhony.

Opět se prokousáváme na naší cestě nocí. Je pohoda, jenom v noci se citelně ochadilo. Vjezd do Lahore je úchvatný. Nádherná scenérie slámy, prachu, bordelu a špíny. Pákistánská civilizace prostě exceluje. Přesne jak to zpívá Wabi: "Po kolejích táhnou bosí." To se prostě musí vidět. V Lahore, v místě, které je proslaveno fintičkami místních hoteliérů na peněženky backpackerů, je už tepleji. Nejeden backpacker po návštěvě zjistil, že jeho peněženka je prázdná a kvůli dokonalému spojení hoteliéra a místní policie s tím nemůže nic dělat.

Jsme 31st.33.35N a 74st.19.20E, 258 m.n.m. Vzdušnou čarou asi 5000 km od Zlína, 30 km od Indie. Ale ta nás čeká až zítra. Vychutnáváme si poslední noc v Pákistánu a těšíme se konečně na pořádnou postel.

5. Indie - země mnoha možností
Spalo se báječně. Na nádraží si dáváme dal, roti a nezbytný čaj a razíme na čáru. V minibusu hraje svižný pákistánský popík, opouštíme Lahore a za chvíli jsme na míste. Gagin se nechává holit, aby udělal dojem na celníky, opět měníme peníze s veksláky, kteří jsou vlastně pákistánskými celníky. Klid, který tu byl před rokem, je pryč. I když je tento přechod určen pouze pro cizince, tak je solidně narváno. V Pákistánu byl totiž nějaký islámský svátek, tak je tady plno Indů s britským občanstvím, kteří se vrací zpátky. Za dva tři dny bude zase volněji. Pákistánský celník je zvědavý až až. Bágly musíme vybalit a zvlášť moje "kudlička", ona to je vlastně taková malá mačeta, ho nesmírně zajímala. Hovor se pořád vede ohledně sexu (všichni Pákistánci jsou tak nějak sexuálně potlačení, tak se o tom aspoň komunikuje) a prý ať mu přivezeme ženskou, že jí dá 100$ a 100$ dá nám a ještě je to pro něho levné. Byl neodbytný a navíc ještě škaredý. Udělali jsme ho za necelou hodinu.

Překračujeme hraniční linii, vítá nás nápis: "Welcome to the biggest democratic country on the World" a vstup do Indie oslavujem' jak jinak než čekáním. Konečně se to po 2 hodinách hnulo a před námi je moderní celnice, která nás opět důkladně kontroluje. Hlavní místnost s rentgenem působí srandovně. Loni to tu nebylo, ale teď to působí impozantně v porovnání s celou Indií. Vzalo nám to všehovšudy 4 hodiny a jsme tam, kde jsme chtěli být. Potkáváme jednoho anglána, který se vrací zpátky do Evropy a jede autem. Říkal, že v Amritsaru srazil rikšu, rozlámal mu kolo, a nevěděl, co má dělat. Pak mu kolemjdoucí řekli, ať dá rikšovi 10 rupií a vše bude OK. Rikša se prý zaradoval a zmizel (1$ = 36 rupií). Kdyby to tak šlo u nás. Bereme první indickou rikšu a jedeme na bus. Bus je jako obvykle plný. Konduktér překvapuje svou bravurností, neustále se proplétá sem a tam a kasíruje. A dokonce přišel i REVIZOR. Nevěřím svým očím. Nutno podotknout, že bylo solidně narváno, autobus neměl baterku, tak ho lidi museli roztlačit, aby naskocil motor. Ale 28 km jsme zdolali za hodinu a teď míříme do Golden Templu. Rikša, který nás veze, má co dělat, aby nás utáhl. Chvílemi uvažuji i o zvýšení gáže, protože se potí, chrchlá a je trošku "zadýchaný", ale to bych to pokazil těm po nás.

Golden Temple v Amritsaru je místo, které je zasvěceno Sikhům, jenž se neholí, nestříhají a pořád s sebou nosí kudličku. Je to paráda nejen pro oči, ale i pro naše žaludky, protože v jídelně - gurudware - dostane najíst každý a zadarmo. 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a ještě mu k tomu Sikhové zpívají pobožné písně. Dá se tu i spát, ale my jedeme na Taj Mahal. Indické vlaky jsou stejné jako pákistánské, jenom o trochu víc narvané. Sehnat místo do lůžkového vozu na poslední chvíli je utopií. Lístky bývají vyprodány i měsíc dopředu. Tak jedeme dvojkou.

New Delhi. 28 st. 37.88N a 77 st. 13.12 E, 159 m.n.m. Zrovna před týdnem se tady srazila dvě letadla. Jedno vzlétalo, jedno přistávalo, a obě letěla na stejné letové hladině. Indové se totiž vyžívají ve všelijakých mordech a haváriích a noviny o ničem jiném nepíšou. Vlastně jo. O kriketu, který je národním sportem. Odpočíváme, dovybavujeme se oblečením, je teplo, tak kolem 30, sandálky jsou už na nohou a před náma 4 hodiny k Taj Mahalu. Vlak přijel s hodinou v zádech. Naše rezervovaná sedadla byla obsazena. Nikdo nikam nespěchá. Taková je Indie. V Agre čelíme náporům rikšů, ale vzdorujeme téměř profesionálně. Vše bylo korunováno tím, že jsme získali jediný pokoj v Agre, z jehož postele je možné mít Taj Mahal před sebou jako na dlani. Štěstěna se na nás usmála. Západ a východ sluníčka jsme si vychutnali téměř královsky, fotoaparáty řvaly blahem a my také. Co minuta, to jiné zabarvení, co minuta, to jiný pohled. Občas přeletí nějaký pták, pod náma vřískají opice a hrají si na honěnou a naše romantické duše se pozvolna plní. Situace kolem Taj Mahalu ale není stále jasná, neboť vědci se domnívají, že kvůli smogu a znečištění ovzduší není schopen přežít rok 2000. Ale my ho videli vstávat. Majestátně, tiše a královsky. V jednoduchosti je prostě krása nejkrásnější. Samotná návštěva to pak celé korunovala na výbornou.

Opouštíme Agru s pocitem naplnění a pokračujeme dál na jih. Jhelum Expres přijel tentokrát na minutu přesně, ale víme, že než dojede do Puny, tak nějaké to zpožděníčko naseká, takže místo 24 to bude tak kolem 26 hodin ve vlaku. Večeři si objednáváme přímo ve vlaku a za 16 rupek večeříme typicky indickou specialitu - thali. Cestování vlakem ve sleepru je pohoda. Člověk si leží na betli, pořád chodí někdo a nabízí čaj, kávu nebo něco k jídlu a cesta tak pěkně ubíhá. Tak pěkně indicky. Nakonec jsme strávili ve vlaku 26 a čvrt hodiny a Puna nás přivítala otevřenou náručí. Rikšové opět zkouší své fintičky a nasazují nekřesťanské ceny, jako 30 rupií za cestu, která mohla mít tak 5 km. Zůstáváme chladní a brzo nacházíme "našeho" Babu (Baba znamená v hindštině oslovení pro muže, něco jako pan), který nás svezl za 12 rupek. V podvečer 2. prosince (skoro nachlup přesně za mesíc od našeho výjezdu, protože časový posun je 4,5 hodiny) dovršujeme cestování cappucinem v bejkerce a hned potkáváme spoustu známých kamarádů. Připadáme si, jako bychom tu byli pořád. Jako bychom odtud ani na jaře neodjeli. Prostě jako DOMA. 5900 km vzdušnou čarou od Zlína na 18.st. 32.39 N a 73.st. 53.53 E. V Indii, ve městě Pune, v OSHO COMMUNE INTERNATIONAL.

P.S. Zpráva z novin The Asian Age: 3. 12. 1996 při cestě Jhelum Expresem z Puny na sever, směr Dillí, vybuchla ve spacím vagónu S4 podomácku vyrobena výbušnina. Vlak musel přerušit na několik hodin jízdu, 12 lidí bylo zabito a několik lehce a těžce zraněno. K útoku se nikdo nepřihlásil. A my tím expresem jeli o den dříve v S7. Štěstí stálo při nás. Inu Indie.

Atmo Aftab

Komentáře

Nejsi přihlášen/-á. Komentáře tady můžou číst a přidávat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se

Chceš upozornění na Osho akce?
Pozvánky na Osho akce:
14.12.2017 OSHO Love Praha Ha Devageet osobní zubař Osho – přednáška o sebeléčení a sebetransformaci. Mimo jiné bude mluvit i o dentálních schůzkách a práci s Osho na jeho vlastním probuzení, o lásce a o vědomí, o meditací.Představí Transomatický Dialog -techniku pro rozpomenutí se.
15.12.2017 OSHO Love Praha Ha OSHO No Mind: 7-denní meditativní terapie v běžném životě.Skvělá příležitost očistit mysl od nánosů každodenního života a tak vstoupit do hlubokého ticha za myslí. Je to jedna z technik, která nám umožňuje osvobodit se od závislosti na potřebě terapeuta.
22.12.2017 OSHO Love Praha Ha Devageet osobní zubař Osho – přednáška o sebeléčení a sebetransformaci. Mimo jiné bude mluvit i o dentálních schůzkách a práci s Osho na jeho vlastním probuzení, o lásce a o vědomí, o meditací.Představí Transomatický Dialog -techniku pro rozpomenutí se.
27.12.2017 Osho ShangriLa Porod. 27.12.2017 -1.1.2018 Lektor: Bhagat, cena: 7150
31.12.2017 OSHO Love Praha Ha OSHO Love Silvestr: „no East, no West, we are One“ Spolu s přáteli z jiných kultur a jiných jazyků vás zveme na oslavu. Ochutnávka OSHO meditativních terapií, meditace: Kundaliní, Večerní setkání s Oshem, Půlnoční most. A spousta muziky, tance, sdílení.
07.01.2018 Praha 1 Meditativní terapie OSHO Born Again! 7-denní proces (2h denně od 19:00), při kterém se znovu spojíte s dětskými kvalitami jako spontánnost, radost, ticho, vitalita, zvědavost hravost. Během druhé hodiny budete sedět v tichu.
10.01.2018 OSMC Lažánky UMĚNÍ ODPUSTIT-tantrický trénink. Pracujte na svém vztahu, tvořte lásku a harmonii. Jak opravdu odpustit sobě i partnerovi. Prožijete způsoby hlubokého odpuštění a naučíte se posvátný rituál Išta deva tantra, který osvobozuje.
17.02.2018 OSHO Love Praha Ha Tanec Lásky: OSHO aktivní a tantrické meditace s Yatrim Intenzivní meditační víkend, kde skrze tělo, dech, pohyb dosáhneme vnitřního klidu a ticha. Meditace je most. Naučíme se najít zdroj své radosti, lásky a naplněnosti. Završíme meditací Večerní setká
23.02.2018 Praha Poznejte esenci a prohlubte své znalosti OSHO meditací a získejte jistotu v jejich vedení na výcviku se senior trenérkou Vatayanou (Puna). Naučíte se také jak být s lidmi v přítomnosti, komunikovat jasně a ze srdce, jak jít hlouběji a odpovídat na otázky.
23.02.2018 Praha Po 7 dní se budeme scházet každý večer na hodinu jemného meditačního procesu, v kterém se učíme komunikovat se svým podvědomím. Změníme své stereotypy a návyky najdeme přínosnější cestu pro jimi vázané nevědomé energie. Procesem nás provede Vatayana /Puna
23.02.2018 Praha OSHO Reminding Yourself of The Forgotten Language of Talking to Your Mind Body - výcvik v jemném meditačním procesu se senior terap. Vatayanou (Puna) v hluboké relaxaci se naučíte jak vést klienty ke komunikaci se svým podvědomím a opuštění starých návyků
zobrazit všechny pozvánky na Osho akce