Mesiáš. Komentáře mystika Osha ke knize Chalíla Džibrána "Prorok"

<   1 2 3 4 5 6 7   >

Rozprava třetí. Hledač tišin

9. leden 1987, večer

A jak šel, viděl z dálky muže a ženy opouštět pole a vinice a spěchat k městským branám.

A slyšel, jak jejich hlasy volají jeho jméno a halasí od pole k poli, jak jeden druhému ohlašuje příjezd jeho lodi. I řekl si:

Má se snad den rozloučení stát dnem setkání?

A má být zjeveno, že můj předvečer byl ve skutečnosti mým úsvitem?

A co dám tomu, kdo opustil svůj pluh uprostřed brázdy, nebo tomu, kdo zastavil kolo svého vinného lisu?

Má se mé srdce stát stromem, obtíženým ovocem, které bych mohl sklidit a rozdat?

A mají má přání téci jako pramen, abych mohl naplnit jejich číše?

Jsem harfou, aby se mne mohla dotýkat ruka Mocného, nebo flétnou, aby mnou mohl proudit jeho dech?

Jsem hledač tišin, a jaký poklad jsem v tišinách nalezl, že mohu s jistotou rozdávat?

Je-li toto můj den sklizně, v jakých polích jsem zasil sémě a v kterých neupamatovatelných dobách?

Je-li toto skutečně hodina, v níž pozvednou svou lampu, nebude to můj plamen, který v ní bude hořet.

Prázdnou a temnou zvednou svou lampu a strážce noci ji naplní olejem a on ji také rozžehne.

To vše vyjádřil slovy. Ale mnoho v jeho srdci zůstalo nevyřčeno. Neboť on sám nedovedl vyslovit svá hlubší tajemství.

V okamžiku, když se někdo vrátí k vlastnímu já, po dlouhém putování cizími kraji, po mnoha bezvýznamných životech - nejde pouze o vlastní návrat domů; jeho návrat, cítí okamžitě tisíce srdcí široko daleko. Plamen pravdy skrýt nemůžeš. Kdo má oči, musí jej vidět.

Nemůžeš zabránit, vůni tvého rozkvětu dostat se ke všem, kteří stále ještě žijí, jsou citliví a otevření přijímat.

Přesně tohle se stalo. Mustafa viděl, jak se jeho loď blíží k přístavu a poznal, že tuto loď zná, pouze na ni zapomněl. Rozeznává lidi, námořníky na lodi a najednou mizí strach z neznáma a s tím přichází rozhodnutí: "Nyní musím jít. Nadešel čas, abych opustil tuto ponurou a tmavou existenci a vydal se za věčným, nejvyšším".

A jak šel dolů z kopce, žasl, když viděl - zdálky muže a ženy opouštět pole a vinice a spěchat k městským branám.

Ještě nebylo nic řečeno, ale něco už zasáhlo srdce těch, kteří nezkameněli a stále ještě mohou cítit a milovat. Nikomu neodhalil, že jeho loď dorazila a čas odjezdu nadchází. Pouze chtěl říci: "Dlouho jsem s vámi žil, nesu v sobě tisíce krásných vzpomínek, ale nyní vás tady musím zanechat, uslyšel jsem volání oceánu. Lidé mé země, mého zrození a původu, na které jsem čekal dvanáct let, právě přijeli.

A lidé, bez jakéhokoliv upozornění,se k němu lidé sbíhali ze všech stran:

Opouštějíc pole a vinice a spěchajíc k městským branám.

Ne vždy komunikace potřebuje slova. Ve skutečnosti čím drahocenější je poselství, tím méně slov je zapotřebí. Přichází- li toto poselství z nejvyššího domova, stačí ticho.

Proč najednou tito jednoduší a nevinní lidé k němu o překot spěchali? Nikdy se o něj nestarali, žil s nimi dvanáct let a nevšímali si ho. Ale dnes, když má odjíždět, muži a ženy se k němu sbíhají. Vždy tomu tak bylo. V běhu dějin se nikomu nepodařilo pravdu skrýt. Je jako světlo, jak ho můžeš schovat? Může to být vzdálená hvězda, možná si na ni nemůžeš sáhnout, ale nikdo ti nemůže zabránit, abys ji rozeznal.

A nezapomeň: rozeznat ji není maličkost. Dotýká se tvého srdce. Tvá bytost je plná radosti. Jeden z vás, alespoň jeden z vás rozkvetl; a jeho vůně se dostala až k vám. Než okvětní lístky opadají a květina zmizí , musíš se k ní rychle dostat, abys mohl říci alespoň nashledanou a projevit svou vděčnost. Vždyť toto uskutečnění definitivně potvrzuje, že ty sám v sobě neseš stejný zárodek. Možná jsi ho ještě nehledal, nebo jsi ho ignoroval a ztratil se v mnoha věcech tohoto světa.

Člověk, který si najednou vzpomněl sám na sebe, upozorňuje ostatní: "Copak vy tady vlastně děláte? Přece jste sem nepřišli, abyste se zabývali trivialitami, do kterých jste zamotaní. Zapomněli jste, že tato země, měla být jen tréninkem, školou a výcvikem?

A slyšel, jak jejich hlasy volají jeho jméno a halasí od pole k poli, jak jeden druhému ohlašuje příjezd jeho lodi.

Nikdy mu nevěřili. Říkal jim stále znovu: "Ještě jenom chvíli a mé jaro je na cestě, moje loď brzy dorazí." Jen se mu smáli a dělali si z něj legraci, nevěřili mu. Mysleli si, že je jen básník a snílek. Ale nikdy si nepřipustili, že jeho loď opravdu může přijet.

A teď křičí od pole k poli, říkajíc jeden druhému ... my jsme se mýlili, on měl pravdu. Nás bylo mnoho on byl sám. Nemohl to dokázat, nemohl dát žádný důkaz o existenci neznámých zemí, o nichž hovořil. Ale nyní už žádného důkazu zapotřebí není. Loď dorazila".

Existují oblohy, které jsou za těmito oblohami.

Člověk jen potřebuje srdce natolik silné, aby mohl čekat.

I řekl si: Má se snad den rozloučení stát dnem setkání?

Pokoušel se svolat tyto lidi po celou dobu, co mezi nimi žil. Ale nikdo ho neposlouchal. Byl outsider, cizinec. Mluvil o zvláštních a mysteriózních věcech, aniž by mohl cokoliv dokázat.

Má se snad den rozloučení...

...a teď, když odjíždím? Nyní spěchají a vykřikují mé jméno, od pole k poli. "Přestože byl sám, měl pravdu. Nás bylo mnoho, ale mýlili jsme se."

Pravda není otázkou většiny nebo menšiny. Pravda vždy patří jedinci, nikdy davu. A dav to rozezná teprve v okamžiku loučení - ale to je už pozdě.

A má být zjeveno, že můj předvečer byl ve skutečnosti mých úsvitem.

Dvanáct let těžce pracoval - nesmlouvavě, důrazně klepal na všechny dveře - "Nedělejte si starosti, moje loď přijede..."

Dvanáct let slyšeli lidé pořád stejnou řeč: "Moje loď přijede, určitě přijede." Ale nepřijížděla a nikdo ani nevěděl, odkud by měla přijet a zda-li existuje vůbec nějaký druhý břeh.

Jak dlouho se snažil lidi přesvědčovat: "Toto není váš opravdový domov. Má se tento podvečer nazývat skutečně mým úsvitem? Má poslední slova, můj odjezd, budou důkazem mé pravdy."

Tohle neplatí jen pro Mustafu, je to o všech mysticích světa. Teprve v den jeho odjezdu, toho večera... teprve tehdy ho lidé rozeznají. Taková je slepota lidstva; tak dalece se svět zbláznil.

Ale on si nestěžuje, naopak. Usilovně přemýšlí o jedné věci:

A co dám tomu, kdo opustil svůj pluh uprostřed brázdy, nebo tomu, kdo zastavil své kolo vinného lisu...

Ti, kteří si uvědomili, si nestěžují. Jsou bez zášti. Ale svět s nimi vždy zacházel barbarsky, nehumánně. Ukřižovali Ježíše... a podívejte se, nyní je polovina světa křesťanská.

Nikdo neposlouchal Gothama Buddhu. V zemi, kde Buddha dosáhl osvícení, buddhismus úplně vymizel. Přesto tato země neustále ještě vyvolává do celého světa: "My jsme zemí Gothama Buddhy". Ale buddhista zde žádný není. Dokonce ani v chrámu, který byl na památku Buddhova osvícení postaven na místě, kde ho dosáhl. Gothama Buddha, tak jako každý člověk pravdy, byl vždycky proti kněžím, protože vykořisťují ostatní ve jménu náboženství. Byl proti minulosti, co bylo - bylo, musíš žít v přítomnosti a spočívá-li minulost na tobě moc těžce, zmeškáš tento okamžik.

Je to jen malý okamžik.

Musíš být velice čerstvý, nezatížený. Bez předsudků.

Před Gautamem Buddhou nebyla Indie ničím jiným, než pseudonábožnou říší brahmínů. Buddha byl absolutně proti nim a kněžím. Byl proti Védám, protože když se do nich podíváte, 98% jejich obsahu je jenom smetí. A jak byly zbožňovány.

V přítomnosti Gautama Buddhy, nemohl nikdo pozvednou hlas, protože jeho tvář, jeho oči, jeho přítomnost, byly tak silné, že cokoliv řekl, se stalo věčnou pravdou. Sama jeho přítomnost byla autoritou. Ale v okamžiku, kdy odešel... I když byl postaven chrám na památku jeho osvícení, musel tam být usazen bráhmanský kněz, protože nemohli najít žádného buddhistu. A po 25 století, dokonce až dodnes, v tomto chrámu stále přebývá brahmánský kněz. Tento chrám patřil po dvacet pět století jedné rodině. Jaká to protichůdnost!

Člověk je tak slepý - a vždy přijde pozdě a zmešká vlak. Dostane se na nástupiště, ale vlak už odjel. Ale přesto - Mustafa si nestěžuje, jenom soucítí:

a co dám tomu, kdo opustil svůj pluh uprostřed brázdy, nebo tomu, kdo zastavil kolo svého vinného lisu?

Jediné, o co má zájem člověk, který se probudil, je, jak dát více i druhým, jak probudit i tebe, jak ti dát oči, abys viděl, uši, abys slyšel. Srdce, které dokáže cítit. Jak tě udělat více milujícím...

Má se mé srdce stát stromem obtíženým ovocem, které bych mohl sklidit a rozdat...

už není moc času na dárky...

Nestará se o to, co mu udělali, protože ví, že ať už mu udělali cokoliv, stalo se to ve spánku, v jejich nevědomí.

Člověk plného vědomí není žebrákem. Je císařem. Neustále myslí na to, jak dávat víc - více než můžete pojmout, více než můžete porozumět. On prostě dává a dává. I když budete dál přibíjet takovéto lidí na kříž, on ví, že děláte jenom to, co je pro vás možné. Ježíš na kříži se k Bohu nemodlí sám za sebe, modlí se za ty, kteří ho přibíjejí na kříž: "Otče odpusť těmto lidem, protože oni nevědí, co činí".

Má se mé srdce stát stromem, obtíženým ovocem, které bych mohl sklidit a rozdat?

Mají má přání téci jako pramen, abych mohl naplnit jejich číše?

Jsem harfou, aby se mne mohla dotýkat ruka mocného...?

Ale je málo času. Jen jedno ho trápí. Nemá, co by dal.

Jsem harfou aby se mne mohla dotýkat ruka mocného...

Mohu odejít, a nechat zde svou hudbu. Sice mi neporozuměli; možná ale, že má hudba je probudí.

Jsem harfou aby se mne mohla dotýkat ruka mocného anebo flétnou, aby mnou mohl proudit jeho dech?

Co se Mustafy týče, ví, že už prostě není. Nemá, co by dal. Stal se flétnou, dutým bambusem. Aby dech vesmíru jím mohl procházet a stal se písní v srdcích těch lidí, kteří spěchají k němu.

Jsem hledač tišin.... - "Celý život jsem je hledal. Nenashromáždil jsem peníze, abych je teď mohl rozdat. Nashromáždil jsem tišiny. Vy si je můžete vzít, ale já vám je nemohu dát."

To je něco nesmírně důležitého, čemu musíte porozumět.

Ten největší poklad, který existuje, si můžete vzít, ale nemůže vám býti dán.. George Gurdief, jedna z nejdůležitějších postav tohoto století, musel dokonce prohlásit, že dokud žák není připraven od mistra krást, nedostane nic. Taková je přirozenost věcí. Dveře mistra jsou otevřeny; on chce dávat, tisícerými způsoby, ale není v jeho možnostech dát vám něco, co nejste připraveni přijmout. Ovšem jste-li připraveni vidět, onen poklad je dosažitelný a dveře jsou otevřeny. Mistr vás volá: "Vezměte si tolik, kolik můžete" - anebo jenom předstírá, že spí, abyste se necítili trapně.

Gurdief říká to, co nebylo nikdy v dlouhé historii lidstva řečeno: "Dokud žák není připraven krást dokonce od samotného mistra, nedostane nic," protože mistr ho nutit nemůže. Cokoliv vám bude vnuceno, stane se lží a otroctvím. Musíte sebrat odvahu a vzít si to sami.

Jsem hledač tišin; a jaký poklad jsem v tišinách nalezl, že mohu s jistotou rozdávat?

Nalezl sám sebe. Nalezl to, co svět zná pod jménem "Bůh". Je to poklad tak nesmírný, tak veliký... a hledač sám už neexistuje. Ten, kdo se vydal na cestu hledání - nalezne pramen - a stane se současně, že v tom okamžiku, když jej nalezne, zmizí.

Nikomu se ještě nepodařilo spatřit ono nejvyšší. Z jednoduchého důvodu: to nejvyšší nemůže být zredukováno v objekt.

Nemůžeš být jen pozorovatelem. Jakmile se k tomu nejvyššími přiblížíš, začne tě přitahovat s takovou silou, že nemáš ani čas, abys řekl : "Nalezl jsem to!" Nemáš ani čas, abys vykřikl "Heuréka!" Než můžeš cokoliv říci, už je po tobě. To, co jsi hledal, je nalezeno. Ale člověk, který hledání započal, zmizel. Buď ty, anebo Bůh - oba nemohou existovat pohromadě. Z tohoto důvodu jsme nazývali Mahávíru i Gautama Buddhu - Bhagvanem (Bohem), - protože člověk, který započal cestu už zmizel, nalezl, a v té chvíli se stal jedním.

Mustafa říká ještě jednu velice významnou věc - s j i s t o t o u .

Chce dávat, ale nenalézá jistotu, že poklad, který nalezl, je možné dávat dál. Ještě nikdy nebyl někomu dán, vždy byl nalezen. Každý jedinec ho musí najít sám. Nemůžeš si ho vypůjčit. Abys ho nalezl, musíš zemřít; musíš zmizet, aby se Bůh mohl objevit. Tvoje zmizení je jenom jednou stranou mince; na druhé straně je Bůh.

Proto Mustafa říká: "Já už nejsem. Jakou pak mám jistotu? Dokud tito lidé sami nezačnou brát, je nemožné dávat,"

Je-li toto můj den sklizně, v jakých polích jsem zasil sémě a v kterých neupamatovatelných dobách.

Kdykoliv jsem slyšel toto prohlášení, vždy mi připomínalo mne samotného. Celý život jsem zaséval semena v polích po celém světě...

a v kterých neupamatovatelných dobách...

Nečekal jsem na správné roční období k setbě, protože příští okamžik je nejistý. Možná, že tady budu, možná, že ne.

A jsi-li právě v tomto okamžiku připraven, je lepší o jaro se nestarat. Ať semeno čeká v tobě; kdykoliv jaro přijde, semeno začne klíčit.

Je-li toto můj den sklizně...

Mustafa si asi myslí: "brzo začne na mnoha polích sklizeň. Úplně jsem na to zapomněl..."

..v kterých neupamatovatelných dobách...

Vzpomínám si na jednu velice významnou ženu. A věřte, existuje jen velmi málo žen, o kterých by se dalo říci, že byly významné. Byla to madame Blavatská. Založila veliké hnutí, theosofii. Její rodná země bylo Rusko, ale cestovala po celém světě.

Stává se to stále znovu; zdá se, že je to přímo pravidlem a zákonem. Blavatská putovala po celém světě, ale do své vlasti nemohla. Kdykoliv byla na cestách, vždy s sebou nesla dvě zavadla, na každém rameni jedno, naplněné semeny krásných květin. Když seděla ve vlaku, vyhazovala semena z otevřeného okna. Lidé si o ni mysleli, že se zbláznila a ptali se jí, proč to dělá? Možná se už sem nikdy nevrátí. Ona odpovídala: "Na tom nezáleží, možná, že já nepřijdu, ale jaro přijde určitě. Možná, že já se už sem nedostanu, ale každý, kdo tu bude, uvidí krásné květiny."

Mustafa má pravdu, je-li toto můj den sklizně, v jakých polích jsme zasil sémě?

Ale lidé jako Chalil Džibrán, kteří mluví ústy vymyšlené postavy, Mustafy - si nevedou evidenci. Nemají účetní knihy, ve kterých je poznamenáno v jakých polích jsem zasil sémě a v kterém ročním období.

Oni nejsou zaměřeni na cíl a nejsou obchodníci. Jsou milovníci- a nezáleží na tom, čí to pole je. Když rozkvete krásná růže, není důležité, kdo projde okolo a jestli vánek přinese vůni k jeho nosu. Tito lidé nejsou matematiky, kteří by počítali, zda-li je den či noc, zdali si to zasloužíš,či nikoliv. Nikdy se tě neptají: "Jsi dost kvalifikovaný, abys mohl přijmout toto semeno?" Ne, ne. Aniž by si pamatovali, jaká semena, v jakém poli v kterém ročním období dávají, prostě sejí a sejí, protože důvěřují. Vědí jenom jedno, dříve nebo později přijde jaro pro každého.

Každá lidská bytost se musí stát Bohem: Takže rozsévej semena dále. Na staletích nezáleží.

V nekonečnu času jsou vaše století pouhými vteřiny.

Je-li toto skutečně hodina v níž pozvednu svou lampu, nebude to můj plamen, který v ní bude hořet.

Lampa sice patří mně, ale její plamen musí být božský.

Prázdnou a temnou zvednu svoji lampu a strážce noci ji naplní olejem a on ji také rozžehne.

V okamžiku, kdy mluví probuzený.... už je prázdný, jeho lampa je bez plamene. Ale on dá svoji lampu - svá slova a gesta, svou přítomnost - božskému k dispozici. Realizovaný člověk je posedlý celým universem.

A odtud pochází jeho autorita. Protože slova, kterými se vyjadřuje, nejsou jeho; tato slova pochází od celého universa a jsou svatá.

Je-li toto skutečně hodina, v níž pozvednu svou lampu, nebude to můj plamen, který v ní bude hořet.

Mustafa říká: "Já už nejsem. Nedívejte se na mě. Jsem jenom prázdnou lampou. Dívejte se na plamen. Plamen není můj, ani tvůj. Patří celému universu."

Je to stále tentýž plamen a není důležité, zda-li lucernu nabízí AlhilLaj Manzooro, Mojžíš, Gabír či Nanak. Záleží na plameni, na světle, zářícím okolo těch, jejichž loď dorazila.

Toto vše vyjádřil slovy...

...a jeho slova jsou čistým medem. Jsou naprosto tichá. Nenaleznete je ve slovnících a knihách. Mají určitou příchuť. Přicházejí z jeho prázdnoty, z prostoru za hranicemi tohoto světa

To vše vyjádřil slovy ale mnoho v jeho srdci zůstalo nevyřčeno.

Každý realizovaný jedinec zemřel v hlubokém smutku - protože naše řeč je chudá, ubohá; je řečí tržiště nikoliv chrámů. Je velmi užitečná v praktickém životě, ale je absolutně k ničemu, jakmile začneš vstupovat hlouběji do sebe sama. V tichostech tvého ducha...cokoliv je nalezeno, slova to nemohou vyjádřit.

Ale mnoho v jeho srdci zůstalo nevyřčeno ...

...a nejenom v jeho srdci, ve všech velkých srdcích, která kdy rozkvetla a byla požehnána božským - zůstalo mnoho nevyřčeno. Ve skutečnosti to nejvýznamnější zůstává utajeno. Proto se musíš naučit řeči ticha, musíš sedět u nohou mistra,nic nevyžadovat, jen tiše čekat. Pak se možná přihodí, že se vaše srdce dostanou do souhry, harmonie, ve které cokoliv je tancem v srdci mistra, stane se tancem i v tvém srdci.

Všechno, co je opravdu důležité, bylo vždy zprostředkováno tímto způsobem.

Západ je velice ubohý, protože se nanaučil umění, jak sedět v tichosti s někým, kdo přetéká pravdou, krásou, blažeností.

Musíte být schopni to slyšet, aniž by bylo cokoliv řečeno.

Na Západě už jenom sedění u něčích nohou by vypadalo necivilizovaně, nehumánně. Nevědí a ani nemohou vědět, protože nemohou vidět, co proniká z jednoho do druhého. Ale jednou za čas se to stane...

Jeden z mých advokátů v Americe, byl jeden z nejlepších; vedl fakultu práv na univerzitě v Kalifornii. Jmenoval se Petr Schey a byl to velmi krásný muž. Přicházel mne navštívit každý den ve všech vězeních, kterými jsem v Americe procházel - bylo jich šest celkem. Když přišel poprvé, seděl jsem za mřížemi na židli. Na druhé straně mříží byla jedna židle pro něj. Cítil jsem, že je velmi napjatý.

Zeptal jsem se: "Copak se děje Petře?"

"Je to zvláštní" - odpověděl - "něco takového jsem ještě nikdy necítil, ale jestli dovolíte, posadil bych se raději na zem."

Řekl jsem: "Petře Schey, jste známý advokát, děkan fakulty práv na Univerzitě, proč byste měl žádat o něco takového?"

On odpověděl: "Sám se tomu divím, ale prosím Vás, dovolte mi to. Vždy, když se s vámi mám setkat, něco se ve mně odehrává. A to něco mi dává pocit, že není správné sedět před vámi na židli, já prostě chci sedět na podlaze."

Řekl jsem: "Jestli vás to potěší, seďte na podlaze."

Třetího nebo čtvrtého dne se mne zeptal: "V čem spočívá ta magie? Od té doby, co sedím před vámi na podlaze, třeba jen pět minut, cítím se uvolněný celý den. Já jsem člověkem práv a zákonů. Nikdy jsem své srdce necítil. A nyní, poprvé v životě, vnímám, že mé srdce také tluče. Poprvé v životě, přišla ke mně láska."

Odvětil jsem: "Petře Schey, vždyť vy jste se stal sanjasinem."

On řekl, "Vzal jste mi slova z úst. Právě jsem to chtěl říci!"

Existují věci, které jsou neviditelné. Nemůžete vidět vzduch, ale nemůžete bez něj žít. Nemůžete vidět, co se odehrává, když učedník sedí v tichosti vedle mistra. Když už jednou ochutnal tuto sladkost, nebude sice schopen o tom někoho přesvědčit, ale to je bezvýznamné - on je přesvědčen.

Ptal jsem se Petra Sheye, "Mohl bys přesvědčit ostatní advokáty?"

A on odpověděl, "To je nemožné, protože ani já sám nerozumím tomu, co se se mnou děje. Nechápu logiku této věci. Možná, že vaší nepřátele mají pravdu, když říkají, že hypnotizujete lidi."

Já na to řekl, "Možná, že mají pravdu." Protože hypnóza, když se provozuje, se stane velice normální a obyčejnou záležitostí. Každý pouliční kouzelník a eskamotér to dokáže.

Ale spustí-li se hypnóza sama od sebe, jde o zcela něco jiného. Cítíš-li se uvolněn a v tichosti, nepotřebuje to žádnou jinou logiku. Cítíš-li se láskyplný věz, že láska náleží k jinému řádu, k tomu

n e j v y š š í m u řádu všech zákonů.

Ale mnoho v jeho srdci zůstalo nevyřčeno, neboť on sám nedovedl vyslovit svá hlubší tajemství.

Ne, že by se mystikové nepokoušeli vyjádřit svou duši. Prostě jejich tajemství je tak hluboko a naše slova a ruce dosahují jen na tak malou vzdálenost, že se to ještě nikomu nepodařilo. Ale vědět, že v sobě máš tajemství, které nemůžeš vyjádřit, je obrovská realizace.

Už jste někdy přemýšleli nad tím, jestli v sobě máte něco, co nemůžete vyjádřit? Zjistíte, že cokoliv chcete, můžete to odít slovy, protože o všem , co máte, jste už někdy slyšeli. Četli jste o tom v knihách, slyšeli jste to ve společnosti, která vás obklopuje, od vašich učitelů, během vaší práce - je to všechno vypůjčené a pouze na povrchu. V sobě samém nic nevyjádřitelného nenajdete.

Jenom ten, kdo medituje, jde tak hluboko, že brzy nechá řeč daleko za sebou. Brzo se dostane do panenské země, kterou ještě nikdy nikdo neprocestoval - a on sám taky ne. Je tak panenská, že slova, která byla používána po miliony let miliony lidí... jsou prostě to nejšpinavější z celého stvoření!

Piješ čaj s šálků. Jenom pomysli, že by z tohoto šálku už pilo čaj miliony lidí. Brzy budou pít jen sliny, ne čaj!

Slova nemohou být panenská, ale vaše tichosti mohou býti panenské, proto: on sám nedovedl vyslovit svá hlubší tajemství. Ne, že by nechtěl.

Onoho dne, kdy Gautama Buddha dosáhl osvícení, první otázka, která se objevila v jeho mysli byla: "Jak o tom budu mluvit? Vždyť nic o tom neříci by bylo nelidské. Když jsou na světě miliony hledačů pravdy a ty jsi našel to, co hledají. Dej jim alespoň několik znamení. Několik možností, jak se orientovat. Malou mapu. Příručku. Nechat si to sám pro sebe a neříci nic by bylo velmi bezcitné."

Sedm dní jej to neustále trápilo, tohle nikdy dříve nepocítil. Předtím měl tisíce jiných starostí; ty ale nyní všechny zmizely a zůstala jen jedna starost a problém: "Jak to dát najevo a ukázat směr. Jak probudit lidi a křičet do jejich uší, aby něco dosáhlo až do jejich tichostí."

Tato historka je nádherná, ale v tuto chvíli si už uvědomuji, že to není příběh, ale pravda. Od tohoto okamžiku se stane jenom zkazkou, ale bez jejího pochopení nebudete schopni porozumět, jakému druhu pravdy stál Gautama Buddha tváří v tvář a co ho vlastně potkalo. Zcela s ním souhlasím, protože jde o existenciální zážitek, který se mi stal také.

Celá historka zní takto: Bohové na nebi byli velice vzrušeni.

Jednou za miliony let... se někdo stal osvícený. Je to úžasný fenomén a neměl by zůstat nevyjádřený... Co s těmi miliony lidí, kteří jsou stále ještě v temnotě? Jestli jim nepomůže člověk probuzený, tak kdo jim ukáže ten druhý břeh?

Sedm dní čekali a obávali se, že Gautama Buddha už nepromluví. Nakonec přijeli i se svým králem Indrou dolů, dotkli se nohou Gautama Buddhy a požádali ho, aby nezůstal v tichosti. Tak vzácný rozkvět by neměl zůstat beze stopy, pro všechny ostatní toužící po stejném zdroji. Samozřejmě, že tento rozhovor se odehrál v tichosti. Bohové i Buddha se spolu dorozumívají od srdce k srdci. Buddha jim řekl: "Sedm dní jsem přemýšlel nad všemi pro a proti. Nevidím důvod, proč hovořit. Lidé jsou hluší a slepí. Přestože slyší, neumí naslouchat. Vidí sice, ale pouze to nepodstatné. Tak proč si mám dělat zbytečně problémy?"

Rozumím mu. Já se dostával do zbytečných potíží den co den. Také jsem mohl zůstat v tichosti a užívat si své požehnání, aniž bych byl obtěžován politiky, fanatickými knězi. Skoro celý svět mne obtěžoval a přitom jsem nedělal nic jiného, než, že jsem se snažil zprostředkovat to, co je tak složité přenést. Do jisté míry jsem byl úspěšný. Nikdy předtím nikdo nezasáhl tolik lidských srdcí. Proto je mi lhostejné jejich vězení, obtěžování, barbarství. Vždyť mi ani nejsou schopni říci, proč na mne tak dorážejí a proč jsem pro ně kontroverzní člověk. Ale kdo řekne těm hlupákům, zdali někdy slyšeli o nějakém velikánovi, který by nebyl kontroverzní?

Myslíte si, že Krišna , Ježíš nebo Sokrates či Phytagoras nebyli kontroverzní?

Zničíte-li všechny kontroverzní lidi, zničíte celé lidstvo, zbudou jen buvoli, lovci a policajti.

Jsem-li já kontroverzní, znamená to, že pravda je kontroverzní. Znamená to, že vaše mysl je tak plná předsudků, že neporozumíte ani jednoduchým věcem, ale uděláte z nich pravý opak. Protože vaši mysl to velice rozruší a zamíchá to vašimi předsudky. Je lepší otrávit Sokrata a zůstat v pohodě. Je lepší ukřižovat Ježíše...

Ale pamatujte - každá evoluce vědomí, jaká se kdy odehrála, stala se pod vlivem kontroverzních lidí - a ne těch poslušných, tradičních. Stalo se to jen vlivem rebelů. Ale rebelovi je porozuměno až dnem jeho odchodu. Jeho večer se stává ránem, ale už je pozdě.

Gothama Budha řekl: "Nechejte mne o samotě. Přemýšlel jsem o tom celých sedm dní. Ti, kdo jsou schopni mi naslouchat ke mně přijdou, aniž bych musel hovořit. A ti, kdo nejsou schopni naslouchat, i kdybych na ně řval ze střechy, ti si prostě budou stěžovat policejnímu komisaři, že tento člověk zde, budí veřejné pohoršení." Jakýsi kontroverzní člověk křičí ze střechy domu a ruší klid a mír občanů."

V jakém to míru a klidu lidé žijí? V jaképak tichosti lidé žijí?

Buddha byl absolutně vzpurný a je mi jasné proč.

Pročpak se namáhat, když stejně nikdo nebude naslouchat, aby porozuměl. Je lepší zůstat zticha. Ti, kdo jsou žízniví, možná přijdou nebo nepřijdou; to není váš problém. Vy už jste dorazili. Vaše hledání je ukončené. Kompletní.

Ale Bohy nešlo tak snadno přesvědčit. Odešli a bavili se mezi sebou: "Co budeme dělat? Tohle bude katastrofa. Zůstane-li Buddha v tichosti, bude to největší urážka lidstva a ztráta pro nadcházející generace, to nám nikdy neodpustí, protože jen my víme, že on už dorazil. Je to naše zodpovědnost jej nějak přesvědčit."

Nakonec našli argument, který Buddha nemohl vyvrátit. Byl velmi jednoduchý. "V 99,9% máš pravdu. Ale už jsi myslel na několik těch vzácných duší, které mají možná žízeň? Které jsou jen tak na krajíčku, na hraniční čáře a potřebují už jen trochu popostrčit? A nikomu to neublíží - ty přitom nic neztratíš. Když alespoň několik lidí se dostane k stejné realizaci jako ty, svět ti bude navěky vděčen".

A ještě dodali, "Nemůžeš popřít, že na světě pravděpodobně je několik lidí, kteří jsou už téměř u cíle, ale nikdo je nepostrčí, a oni mají strach z neznáma. Potřebují někoho, pro koho neznámo již neexistuje. Jeho jistota a autorita jim pomůže udělat ten jeden krok - a to je všechno. Budou potom ve stejném stavu vědomí jako ty. Nepřiprav nás o několik dalších osvícených bytostí, lidstvo je tak ubohé. Udělej ho alespoň trochu bohatším, alespoň trochu krásnějším."

Nastal okamžik ticha. Budha zavřel oči a řekl, "Pro těch několik budu mluvit, ikdyž nemohu říci celou pravdu. Nemohu hovořit o tom nejtajemnějším, ale k tomu, aby se oni sami dali na cestu k  té vzdálené hvězdě to stačit bude. Já jim tu cestu mohu ukázat, vlastním prstem, není to pro mne problém.

Na tyto krajní případy jsem nepomyslel."

Mustafa mluví, já mluvím, jenom pro těch několik, kteří se rozhodli, že nezůstanou jen buvoly. Pro ty, kteří hledají transformaci, kteří chtějí vědět, o co se jedná v tomto životě.

Přihlásit se

Chceš upozornění na Osho akce?
Pozvánky na Osho akce:
14.12.2017 OSHO Love Praha Ha Devageet osobní zubař Osho – přednáška o sebeléčení a sebetransformaci. Mimo jiné bude mluvit i o dentálních schůzkách a práci s Osho na jeho vlastním probuzení, o lásce a o vědomí, o meditací.Představí Transomatický Dialog -techniku pro rozpomenutí se.
15.12.2017 Lažany, 15.-17.12.2017 Meditační vikend s Amar v Karavanserai. Je to skvělá příležitost ponořit se do vnitřní hloubky. Použijeme Oshovy aktivní meditace a také tiché meditace. Společně vytvoříme denní program, v němž bude prostor pro vaše přání.
15.12.2017 OSHO Love Praha Ha OSHO No Mind: 7-denní meditativní terapie v běžném životě.Skvělá příležitost očistit mysl od nánosů každodenního života a tak vstoupit do hlubokého ticha za myslí. Je to jedna z technik, která nám umožňuje osvobodit se od závislosti na potřebě terapeuta.
22.12.2017 OSHO Love Praha Ha Devageet osobní zubař Osho – přednáška o sebeléčení a sebetransformaci. Mimo jiné bude mluvit i o dentálních schůzkách a práci s Osho na jeho vlastním probuzení, o lásce a o vědomí, o meditací.Představí Transomatický Dialog -techniku pro rozpomenutí se.
27.12.2017 Osho ShangriLa Porod. 27.12.2017 -1.1.2018 Lektor: Bhagat, cena: 7150
31.12.2017 OSHO Love Praha Ha OSHO Love Silvestr: „no East, no West, we are One“ Spolu s přáteli z jiných kultur a jiných jazyků vás zveme na oslavu. Ochutnávka OSHO meditativních terapií, meditace: Kundaliní, Večerní setkání s Oshem, Půlnoční most. A spousta muziky, tance, sdílení.
07.01.2018 Praha 1 Meditativní terapie OSHO Born Again! 7-denní proces (2h denně od 19:00), při kterém se znovu spojíte s dětskými kvalitami jako spontánnost, radost, ticho, vitalita, zvědavost hravost. Během druhé hodiny budete sedět v tichu.
10.01.2018 OSMC Lažánky UMĚNÍ ODPUSTIT-tantrický trénink. Pracujte na svém vztahu, tvořte lásku a harmonii. Jak opravdu odpustit sobě i partnerovi. Prožijete způsoby hlubokého odpuštění a naučíte se posvátný rituál Išta deva tantra, který osvobozuje.
19.01.2018 Lažany 19.-21.1.2018 Meditační vikend s Amar v Karavanserai. Je to skvělá příležitost ponořit se do vnitřní hloubky. Použijeme Oshovy aktivní meditace a také tiché meditace. Společně vytvoříme denní program, v němž bude prostor pro vaše přání.
09.02.2018 Osho ShangriLa NLP Practitioner a hypnóza podle Ericksona - výcvik. zahájení 9.-14.2. Lektor: Bhagat, cena: zašleme podrobnosti na požádání
16.02.2018 Osho ShangriLa Oceánská matka. 16.-18.2. Lektor: Sananda, cena: 3250
zobrazit všechny pozvánky na Osho akce