Mesiáš. Komentáře mystika Osha ke knize Chalíla Džibrána "Prorok"

1 2 3 4 5 6 7   >

Rozprava první. Úsvit jeho vlastního dne

8. leden 1987

Hands

Mustafa, vyvolený a milovaný, který byl úsvitem svého vlastního dne, dvanáct let čekal ve městě Orfalu na loď, aby ho odvezla zpět na rodný ostrov.

A v dvanáctém roce, sedmého dne měsíce sklizně jelúlu vystoupil na horu za městskými hradbami a zíral na moře, a spatřil s mlhou připlouvat svou loď.

Tehdy se otevřely dokořán brány jeho srdce a jeho radost se rozletěla daleko nad moře. Zavřel oči a modlil se v tichu své duše.

Ale jak sestupoval z hory, zmocnil se ho smutek a v srdci přemítal:

Jak odjedu v míru a bez zármutku? Ne, toto město neopustím bez zraněného srdce.

Dlouhé byly dny bolesti, které jsem trávil v jeho zdech, a dlouhé byly noci osamění, a kdo dovede opustit bez lítosti svůj žal a svou osamělost?

Rozhodil jsem v těchto ulicích příliš mnoho střípků svého ducha, je přemnoho dětí planoucích stejnou touhou jako já, které chodí nahé mezi těmito pahorky, a já se od nich nemohu odloučit bez tíhy a bolesti.

Není to šat, co zde dnes odkládám, ale kůže, kterou sdírám svýma vlastníma rukama.

A nezanechávám tu mysl, ale srdce, které zjemnělo hladem a žízní.

Chalíl Džibrán, již samotné jeho jméno vyvolává takovou radost a extázi, že není možné si vzpomenout na jiné srovnatelné. Pouhý zvuk jeho jména rozezvučuje v srdci zvony, které nenáleží tomuto světu.

Chalíl Džibrán je ryzí hudbou, mystériem, které pouze poezie může občas zachytit. Je tím nejmilovanějším člověkem na tomto krásném světě. Uplynula století v nichž bylo mnoho velikánů, ale Chalíl Džibrán je kategorií sám pro sebe. Ani v budoucnu si nedovedu představit člověka, který by byl schopen tak hlubokého vhledu do lidského srdce a do neznáma, které nás obklopuje. Dokázal nemožné. Byl schopen přenést několik zlomků neznáma do lidské řeči. Pozvedl ji a lidské vědomí tak, jako nikdo jiný. Zdá se, že v Chalílu Džibránovi si všichni mystici, básníci a kreativní duchové, podali ruce a promluvili.Třebaže velmi úspěšně lidi oslovoval, stále ještě cítil, že to není celá pravda, nýbrž jen její záblesk. Ale i zahlédnutí záblesku pravdy je začátkem putování vedoucí ke konečnému, absolutnímu, univerzálnímu.

Jiný skvělý člověk, Claude Bragdon, řekl o Džibránovi několik krásných slov: "Jeho síla pochází z nějakého obrovského rezervoáru duchovního života, jinak by nemohl být tak univerzální a plodný, avšak majestátnost a krása jeho řeči, do které tuto sílu oděl, byla jeho vlastní."

Toto prohlášení Claude Bragdona jsem vždycky miloval, i když jsem s ním nesouhlasil. Člověk nepotřebuje souhlasit s krásnou květinou či s oblohou plnou hvězd, ale může ji umět ocenit. Je rozdíl mezi souhlasem a oceněním - člověk je civilizovaný teprve tehdy, když umí tyto dvě věci jasně rozlišit. Nevidí-li ten rozdíl, žije stále v primitivním a necivilizovaném stavu vědomí.

V určitém smyslu tedy souhlasím, protože to, co Bragdon říká, zní krásně a to musím ocenit. Ale nemohu souhlasit doopravdy, protože vyslovuje pouhé domněnky. Není to jeho vlastní zkušenost.

Všimli jste si? On říká :"Jeho síla pochází z nějakého obrovského rezervoáru duchovního života, jinak by nemohla být tak univerzální a plodná."

To, co říká, je rozumné a logické, ale nemá to kořeny ve vlastním prožitku. Bragdon cítí, že něco z prostoru, za hranicemi dosahu mysli, k nám prostřednictvím Džibrána proniklo, ale není si jist. A nemůže si být jistý, protože to sám nezažil. Džibránova slova na něj dělají velký dojem, protože každé jeho slovo je samo o sobě poezií. Ale on sám si toho nesmírného rezervoáru spirituality není vědom. Sám to neochutnal. Miloval Chalíla Džibrána, ale nežil ho.

Moje situace je úplně jiná. Proto bych rád řekl několik slov, než začnu komentovat Džibránova prohlášení.

Za prvé, je určitě skvělým básníkem, možná, že tím největším, jaký se kdy na zemi narodil. Ale není to mystik. Mezi mystikem a básníkem je vždy velký rozdíl. Básník se může jednou za čas ocitnout ve stejném prostoru jako mystik. V těchto vzácných momentech se na něj snášejí růže. Při těchto příležitostech je téměř Gautamem Buddhou - ale nezapomeňte, že říkám téměř. Tyto vzácné chvilky přicházejí a odcházejí jako vůně a vánek, a než si je uvědomí, jsou zase pryč.

Básník je-li nadaný, dokáže tyto okamžiky vyjádřit slovy. Tyto vzácné momenty se ve vašem životě objevují také. Jsou to dary Existence, které dostáváme zdarma. Jinými slovy, jsou to záblesky, vyprovokují ve vás nutkání hledat a snažit se dosáhnout stavu, v němž se tyto záblesky stanou vaším denním životem, vaší krví, vašimi kostmi, vaším morkem. Budete jimi dýchat a vaše srdce jimi bude pulsovat. Nikdy už o ně nepřijdete ani kdybyste chtěli.

Básník se stává na okamžik mystikem. A mystik je básníkem navždy.

Toto byl problém, který nikdo nedokázal vyřešit. Jestliže je možné, aby básník vytvořil tolik krásy, že slova ožívají, jakmile se jich dotkne ­ je tolik krásné poezie, z těchto krátkých záblesků, proč se mystikům nepodařilo být také tak poetickými? Jsou po 24 hodin - den a noc v tomto kreativním stavu, ale jejich slova zřídka přinášejí tolik krásy. Dokonce slova Gautáma Buddhy nebo Ježíše Krista se nedají srovnat se slovy lidí, jakými byli Chalíl Džibárn, Rabindranath Tagore, Mikhail Naimy.

Určitě je podivné, že lidé, kteří jsou v tomto stavu jen na okamžik, jsou tak tvořiví, a lidé, kteří jsou neustále ve stavu univerzálního vědomí, ať už ve dne nebo v noci...co je s nimi? Proč z jejich řad nevyšel žádný Chalíl Džibrán? Tuto otázku nikdo nezodpověděl.

Z vlastní zkušenosti vím, že když žebrák narazí na zlatou žílu, začne tančit, zpívat a zblázní se radostí. Vladaři se to stát nemůže.

Stejné je to i s básníkem, jednou za čas stane vladařem, ale není to pro něj každodenní samozřejmost. Avšak mystik se do univerzálního vědomí nenoří jen na okamžiky - on s ním splynul navždy. Není pro něj cesty zpět.

Ty malé záblesky se dají vyjádřit slovy, protože jsou to pouze kapky rosy. Ale mystik se stal oceánem, jeho písní se stalo ticho. Všechna slova se zdají být neplodná . Vypadá to, že není možné převést mystikův zážitek do lidského způsobu komunikace,oceán je široširý a on je neustále jeho neoddělitelnou součástí. Přirozeně, že zapomene, že od něj není oddělen.

Abys mohl tvořit, musíš existovat.

Abys mohl zpívat píseň, musíš existovat.

Ale mystik sám se stal písní.

Jeho přítomnost sama je poezií. Nemůžeš ji vytisknout ani namalovat, můžeš ji jen pít.

Komunikovat s básníkem je jedna věc, ale být v přímém spojení s mystikem je druhá. Je dobré být ve společnosti básníků, protože nejsi-li schopen vstřebat kapky rosy, oceán není nic pro tebe, nebo ještě lépe řečeno, ty nejsi nic pro oceán .

Tobě se dokonce i jen kapka rosy zjeví jako nekonečný oceán.

Mluvit o Chalílu Džibránovi je velmi neobvyklé. Je to pro mě téměř nemožné, protože nejsem básníkem.

Jsem poezií.

Nejsem malíř, jsem obrazem. Kde je to místo, ve kterém se malíř do obrazu ztratil, to nevím.

 

V Japonsku existuje prastarý příběh.

Jeden japonský císař nechal vzkázat všem malířům své země a všech okolních zemí, že si přeje obraz, který by vypadal jako skutečnost: " Namalovali byste například dveře, ale nikdo by je za obraz nepovažoval. Každý by se zmýlil a pokusil se do nich vstoupit. Pokud nikdo takto skutečný obraz nenamaluje, nebudu spokojen. A najde-li se někdo, kdo umí takhle malovat, bude odměněn, jak si bude přát, i kdyby chtěl celou moji říši."

Tisíce malířů se sešlo v jeho paláci. Pokoušeli se, ale jak lze namalovat něco, co ti bude připadat skutečné? Nakonec přišel jeden malíř, který prohlásil, že takový obraz namaluje s jednou podmínkou: "Při práci mne nikdo nesmí rušit a také nesmím být časově omezen - nemaluji na plátna. Budu malovat na velké zdi uvnitř palce. A dokud obraz nebude dokončen, nikdo nesmí vstoupit. Prvním člověkem, který spatří dokončený obraz, bude sám císař." Císař stárl, ale dodržoval své slovo. Po šesti letech malíř vyšel a oznámil císaři, že může vejít. Zavedl ho dovnitř místnosti. Císař nemohl věřit svým očím.Vypadalo to opravdu skutečně. Na obraze byly znázorněny velké stromy a mezi nimi se vinula úzká pěšinka. Císař se zeptal: "Kam vede ta pěšinka?"

Malíř odpověděl: "Můžete se po ní procházet." A věřte tomu nebo ne, já tomu nevěřím, ale je to tak milé, malíř s císařem na tu pěšinku vstoupili a dodnes se nevrátili.

Budeš-li se snažit na to dívat jen jako na historický fakt, ujde ti pointa. Je to bajka. A je absolutně pravdivá, třebaže se nestala.

Opravdový malíř se ve svém obraze rozpustí. A opravdový básník zmizí ve své poezii. Ale tento druh kreativity je vlastní i mystikům - a jelikož mystik ve své tvořivosti zmizí, nemá ani dost času svůj obraz či báseň podepsat. Básníci to dělat mohou, protože se jim na chvíli otevře okno, kterým vidí do prostoru, mimo naši skutečnost, a pak se zase zavře.

Chalíl Džibrán napsal téměř třicet knih. Prorok, kterého budeme probírat, byl jeho první knihou - všechny ostatní jsou jen škvár. Je to zvláštní fenomén - co se tomu člověku stalo? Když psal Proroka, byl ještě mladý - dvacet jedna let.

Dalo by se čekat, že pak přijdou další a další krásné knihy. Pokoušel se o to usilovně. Psal celý svůj život, ale nic se ani zdaleka nepřiblížilo kráse a pravdě "Proroka". Asi se okno zavřelo.

Básník je náhodným mystikem. Stane se to jen náhodou. Vánek přichází sám od sebe, nemůžeš jej vyprovokovat. A protože se stal světově proslulým ­ "Prorok" byl přeložen do téměř všech jazyků světa - usilovně se pokoušel napsat ještě něco lepšího, ale právě v tom selhal. Je smůla, že nikdy nepotkal člověka, který by mu řekl do očí: "Když jsi tvořil Proroka, o nic jsi se nepokoušel, stalo se to. A teď se snažíš,aby se to stalo."

Stalo se to bez tvého přičinění. Možná, že jsi byl jen dopravním prostředkem něčeho, co nebylo, tvoje. Podobně jako dítě zrozené z matky není zcela její. Matka dítě nemůže stvořit, je jen průchodem. Prorok patří do kategorie velmi malého množství knih, které nejsou na tobě a tvé inteligenci závislé, - naopak, vznikají jedině, když nejsi, když dovolíš, aby se staly. Když nestojíš v cestě a jsi tak uvolněný, že nerušíš.

Je to jedna z nejvzácnějších knih a to,že uvnitř Chalíla Džibrána nenajdeš, je krásou této knihy. Dovolil, aby skrze něj protékalo univerzum - byl prostě jen médiem, průchodem, jenom dutým bambusem, který nebrání flétnistovi.

Dle mé zkušenosti, jsou knihy jako Prorok mnohem svatější než všechna vaše tzv. písma svatá. A jelikož tyto knihy jsou skutečně svaté, nevytvořily okolo sebe žádné náboženství. Neukládají vám žádné rituály, neukládají vám žádné disciplíny. Nedávají vám žádné přikázání. Prostě vám dovolí, abyste měli ten tentýž záblesk stejného zážitku, který se stal jemu. Celá zkušenost nemůže na sebe vzít podobu slov, ale aspoň něco... možná, že ne celá růže, ale alespoň několik okvětních lístků. Jsou důkazem toho, že růže existují. Tvé okno jen musí být otevřené, aby vánek občas mohl přinésti okvětní lístky.Tyto okvětní lístky, které zavanou do tvé bytosti, jsou ve skutečnosti pozváním neznáma. Bůh tě volá na dlouhé putování. Dokud toto putování není dokončeno, zůstanete bezvýznamní, nějak se vláčíte, ale nežijete doopravdy. Nebudete mít v srdci žádný smích.

Chalil Džibrán se vyhýbá svému vlastnímu jménu, tím, že tvoří vymyšlené jméno - Mustafa. To je prvopočátek Proroka. Mustafa je prorokem.

Mustafa,vyvolený a milovaný, který byl úsvitem svého vlastního dne, dvanáct let čekal ve městě Orfalu na loď, aby ho odvezla zpět na rodný ostrov.

Velké pravdy mohou být řečeny jen v paralelách.

Mustafa je jenom fiktivní jméno. Proč je nazýván vyvolený a milovaný? Proč se o něm mluví jako o úsvitu vlastního dne ?

Protože čekal po dvanáct let...

Celé Mustafovo tajemství spočívá v onom čekání.

Nespěchal, nevyžadoval, neprosil. Prostě čekal. V čekání člověk potřebuje nezměrnou důvěru, že cokoliv se stane, nevadí. Je-li tvé čekání úplné, jednoho dne přijede tvoje loď, aby tě vzala zpátky, tam, odkud pocházíš, ke zdrojům života lásky a smíchu.

Každé semínko se musí naučit jednu věc: čekat na správné roční období. Čekat, až přijde jaro. Není ničeho, co by semínko mohlo samo dělat. Nemůže jaro vyvolat, jaro přijde samo od sebe.

A snaží-li se ono semínko příliš mnoho, v samém činění nebude schopno přijímání, bude uzavřené. A semeno musí být otevřené, receptivní, čekající. Ať jaro přijde, kdy chce.V srdci každého semínka je jistota, že jaro přijde, protože semeno už jednou vidělo květy všude okolo, plnou zahradu.

Vy jste viděli rozkvět Gothama Buddhy, ale důvěra ve vás ještě nevznikla. Vy jste se dívali do mých očí, ale důvěra stále ještě nevznikla. Ještě jsou tam otázky, pochyby a nedůvěra. Obvykle květiny nemluví k semenům. Ale já se o to snažím.... kdo ví, možná , že někdo uslyší, možná že někdo uvidí, možná, že se někdo naučí umění, jak se probudit. Tohle je jediné náboženství, které znám.

A v dvanáctém roce, sedmého dne měsíce sklizně jelúlu ...

Jsou časy, kdy musíš sít, jsou časy, kdy musíš sklízet. A když Mustafa viděl, že onen čas roku v jelúlu /červenci/ nastal, čas sklizně... vystoupil na horu za městskými hradbami a zíral do moře a spatřil s mlhou připlouvat svou loď.

Skoro doslova se to tak stává. Čekáš-li a čekáš, tvá důvěra roste a roste a když důvěra v tobě dozraje, můžeš si být jistý, že přišel čas se vrátit, tam odkud pocházíš. Hledání Boha není hledání nějakého cíle před tebou. Je to hledání původu. Hledání prostoru, odkud jsi přišel.

Čekání znamená ,že nic nežádáš, po ničem netoužíš, nic si nepřeješ. Neříkáš: teď už to stačí. Jak se tvé čekání prohlubuje, přicházíš blíže a blíže původu, který je v samém středu tvého bytí.

Mimochodem člověk je v sanskrtu purus . Kořenem tohoto slova je pur, což znamená město. Proto můžete vidět jména jako Kanpur, Nakpur, Jabalpur.

A ty jsi zdmi obklopené město. A právě ve středu tohoto města je tvůj původ - tam jsi vyrostl. Jednoho dne se tam musíš vrátit.

Když jsi vyšel z tohoto místa tvého původu, byl jsi nevědomý. Nábožnost je cestou návratu - a vy všichni máte zpáteční jízdenku. Ale tentokrát, při návratu se budeš vracet při plném vědomí, bdělý, pozorný. A to bylo účelem celého putování: dokončit kruh od nevědomí k vědomí, od temnoty ku světlu, od smrti k věčnosti. To je celý účel, proč tu jsi.

... a spatřil s mlhou připlouvat svou loď...

A přirozeně, přicházeje z nevědomí, budeš muset projít periodou plnou mlhy.

Pokud jsi někdy dostal chloroform, budeš tomu rozumět.

Jelikož já z chloroformem nemám žádnou zkušenost, zašel jsem za přítelem, proslulým lékařem, aby mi jej dal.. A on se podivil, " co mi to navrhuješ? Bez operace to nejde, nač to potřebuješ?"

Já odpověděl, " chci vidět ten kruh - od vědomí k nevědomí, od nevědomí k vědomí. Sám v sobě jsem to viděl, ale chci to použít jako příklad, který mohu dát lidem, jež nejsou pozorní, bdělí a vědomí."

Doktor nato řekl, "To je ale v rozporu s naší lékařskou praxí, je to zvláštní požadavek."

Řekl jsem: " Kdo mluví o lékařské praxi, neboj se o tom se nikdo nedozví. " Začal se potit a já řekl: "Neboj se - a jestli to neuděláš, tak na tebe řeknu, že jsi mi ho dal."

A on řekl, "zvláštní, to je vydírání!"

A já na to, "není to vydírání, neboj, řekni ano nebo ne."

On řekl, "Počkej, jestli to začneš říkat lidem, každý tomu uvěří. Bude lepší, když to dostaneš."

Tak mne vzal na chirurgii, dal mi chloroform a řekl ," počítej, jeden, dva tři... a já pokračoval a když jsem se dostal k číslu padesát jedna řekl, " počkej, nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by se dostal za sedm,osm nanejvýš devět."

A já na to," tvá dávka nestačí. Musíš mi dát alespoň trojnásobek."

On odvětil: " Můj Bože... jednak se chloroform už dávno nepoužívá a použít ho trojnásobně! Ale jak vidím, jak jsi opakoval a když jsem řekl, počkej, hnedka jsi otevřel oči ..".

Tak mi dal dobrou dávku. Řekl jsem, "budu to považovat za dobrou dávku jedině, když přestanu u devíti."

On na to, "co tím myslíš? Ty budeš také vědět, že jsi přestal u devíti?"

A já řekl, "samozřejmě že to budu vědět a řeknu ti, kdy jsem přestal, tak se mne nepokoušej oklamat."

Dal mi teda dobrou dávku, a vzpomínám si, že jsem začal zpomalovat, jít hlouběji - čísla vypadala jako by přicházela z dálky, a pak jsem řekl "oukej".

On se zděsil, "od tebe se neočekává , že budeš mluvit!."

Já na to, "to jsi měl říci předtím, já jsem velice poslušný pacient. Tvoje dávka stále ještě nestačí."

Cítil jsem, že má čísla se rozmazávala, ale nebylo to nic hrozného. Po číslu tři se mi vždy všechno rozmaže. Pod vlivem chloroformu jsem šel bez chyby přesně až do padesát jedné. Bez chloroformu se nedopočítám ani tří!"

Musel mi dát pětinásobnou dávku, ale byla to dobrá zkušenost. Když se vracíš, můžeš vidět celý kruh, jsi-li dost bdělý. Nejsi-li dost bdělý, i tehdy můžeš cítit aspoň tolik, kdy jsi přestal a můžeš si vzpomenout, že jsi přestal u devítky. A jak se ti vědomí vrací, můžeš vidět, že jsi prošel temným tunelem.

Ale to je jenom hračka.

Ve skutečném zážitku, se to stane stejně. Když se dostáváš z tvého nevědomí, bude tam perioda, které se může říkat jedině čas mlhy. Všechno je nejasné,obklopené mlhou.

Tehdy se otevřely dokořán brány jeho srdce a jeho radost se rozletěla daleko nad moře. Zavřel oči a modlil se v tichostech své duše..

V okamžiku, kdy viděl, že jeho loď dorazila, blížila se, brány jeho srdce se rozlétly. Můžeš-li tiše čekat, jednoho dne host zaklepe na tvé dveře - loď přijede. Vždycky přijela, bez výjimky. A důkazem i potvrzením toho, že nesníš a nemáš halucinace, je, že najednou poprvé uvidíš, jak se brány tvého srdce rozlétnou.

Až doposud, když jsi říkal " jsem otevřen " - bylo to jenom na povrchu. Ale nyní ta radost z návratu domů je tak silná a obsahuje tolik radosti, že rozrazí všechny dveře srdce.

Tvé srdce je semenem.

Otevře-li tvé dveře s radostí, stane se květinou.

Přišel jsi domů....

Bylo mnoho tmavých nocí a mnoho úzkostí a mnoho nočních můr, ale teď je po všem. Tvé radosti je tolik, že se rozprostře po celém oceáně. Je oceánická .To je ten pocit, který William James nazýval oceánický.

Jenom jeden psycholog tohoto století se dotkl alespoň trochu vašeho vnitřního bytí. Tímto mužem není Sigmund Freud ani Alfréd Adler. Tímto mužem není ani Carl Gustaf Jung. Je to Wiliam James, kterého si nikdo nevšímal. On definuje duchovní zážitek coby " oceánický ". Nemůže to být jenom logické - k tomuto slovu "oceánický" se nedostaneš logikou, rozumem ani psychoanalýzou. Dokud tento člověk neucítil něco tak velkého a rozlehlého, že nemohl nalézti žádné slovo, které poskytuje jazyk.... "Oceanic" nebylo nikdy používáno,až Williamem Jamesem, který razil toto "nové slovo". "Oceán" je jedna věc - "Oceanic" je něco úplně jiného.

... a on zavřel oči...

Tyto maličkosti nejsou malé - mají nesmírný význam. Když vevnitř cítíte takovou oceánickou radost, musí se bezpodmínečně stát, že zavřete oči, protože teď venku nic nestojí za pohled. Ty jsi viděl toho, kdo vidí. Nyní všechno, co je krásné,co je okolo tebe a co jsi si vždycky přál, zbledne. Ztratí veškerou hodnotu. Oči se musí zavřít.

Takže, když vidíš sochy Mahavíry Adinatha, Parashunyatha překvapí tě proč mají všichni zavřené oči. Oni viděli vnějšek - teď vidí, co je uvnitř jejich bytí. Je to kvalitativně odlišné.

Ne že by to bylo o tolik krásnější,ale je to krása úplně jiného druhu. Je to tak skutečné, že lidé, kteří to zažili , říkali, že svět je iluzorní. Protože viděli něco mnohem skutečnějšího než kameny a objekty, hory a hvězdy...

Tyto malé věci ukazují opravdovost osobnosti Chalila Džibrána. On jenom nefilozofuje, jinak by zapomněl na to zavření očí.

Zavřel oči...

A velice významná věc ..modlil se v tichu své duše.

Miliony lidí se každý den modlí, ale ne v tichu jejich duší. Jen slova - křesťanská slova, hinduistická slova, mohamedánská slova, hebrejsky, v sanskrtu .

Modlitba, která se skládá ze slov není žádnou modlitbou. Modlitba se skládá jenom z tichostí.

A nezapomeň, mohl prostě říci, "a modlil se v tichosti své duše" a ani okamžik by ses nad tím nezamyslel. Ve skutečnosti lingvisticky by to bylo správnější. "Modlil se v tichosti své duše." Ale existencionálně by to bylo nesprávné, protože v tobě není jenom jedno ticho.Jsou tam vrstvy a vrstvy tichostí.

Ti, kdo do nich vstoupili, vědí, je sedm vrstev tichostí, které jsou spojeny se sedmi centry ve vašem těle. Všechna tato centra ztichnou - proto namísto, aby užíval jednotné číslo - ticho - použil množné číslo tichosti. Budete překvapeni, že on je jedinou osobou používající "tichosti". Existují jiní velcí básníci, ale oni vždy používali "ticho duše". Přirozeně jenom opakují to, co od generace ke generaci slyšeli. Není to jejich vlastním zažitkem.

Prohlášení Chalila Džibrána o tichosti duše dokazuje, že jeho přístup k věci není jen intelektuální, filosofický, teologický ­ jeho přístup je existenciální. On se sám ponořil do těchto tichostí. Viděl, že to není jen jedno ticho - jsou tam vrstvy a vrstvy tichostí. A každá tichost má svou vlastní vůni, vlastní chuť, takže je můžeš rozlišit.

Ale jak sestupoval s hory, zmocnil se ho smutek a v srdci přemítal:

Je zcela zásadní, že teprve až se na této pěšině ocitneš sám, můžeš učinit takové prohlášení.Po zážitku nesmírné radosti, která se rozlévá přes celý oceán a po vstoupení do hloubek tichostí... najednou prohlášení o smutku?

On je ale opravdový a svůj zážitek nepřikrašloval. Vypadá to nelogicky - po tak nádherném duchovním zážitku, najednou začíná myslet na smutek? Ale co může dělat? Já s ním naprosto souhlasím. Po dosažení vrcholu radosti budeš konfrontován smutkem.

A jak sestupoval s hory, zmocnil se ho smutek....

Všechna tato slova jsou symbolická. Byl to určitě vrcholný zážitek, ale básník nemůže zůstat na sluncem zalitých vrcholcích Himaláje - musí přijít zpátky. A přirozeně, vida tolik radosti... okno se začne zavírat - květina se zase začne stávat poupětem, okvětní lístky se zavírají jakoby po ukončeném tanci, najednou nadešel večer a všude okolo je tma. Přicházeje z vrcholů hory do tmavého údolí života, smutek se ho zmocnil...

Ale jeho smutek a smutek všech těch, kteří realizovali alespoň částečně je skutečný a možná , že to nebyla celá pravda, možná, že to byl jen částečný zážitek. Tato slova vám zprostředkují nejen zkušenost Chalíla Džibrána, nýbrž i zážitky každého, kdo se kdy ocitnul v tomto prostoru a vrátil se zpátky na zem.

Jak odejdu v míru a bez zármutku?

Viděl - loď přijíždí. Teď můžete pochopit lidskou křehkost, dilema. Celý svět je poznán - loď je stále obklopena mlhou. Nikdo neví, kam tě doveze. Copak vás, kteří jste se stali mými souputníky, někdy nenapadla otázka? : "Kde bude toto putování končit?"

Jak odejdu v míru a bez zármutku?

Jakmile se přiblíží k zemi, k vnějšímu světu, ke květinám a hvězdám, je tu problém: Jak mám odejít v míru a bez zármutku? ­ O tom, co je na lodi, nic nevíš. Nemůžeš loď vidět moc jasně, je obklopena mlhou, jak tedy můžeš vidět druhý břeh? Je absolutně neviditelný. A kdo vůbec ví, že tam je druhý břeh? Protože nikdo se nikdy z druhého břehu nevrátil, aby podal očité svědectví.

Jak má odejít v míru - je roztržen ve dví a bez zármutku!..A to z mnoha důvodů.

Ne,toto město neopustím bez zraněného srdce.

Svět našich zkušeností, svět našich tělesných rozkoší, svět naší mysli - její rozlety...."Jak mám odejít?" Tolik krásy na jedné straně, tak hmatatelné, že se jí lze dotknout, pociťovat - a toto všechno mám opustit pro něco neznámého, nehmatatelného, neviditelného?" Zkuste se postavit na jeho místo, cítit srdce roztrženo ve dví. Podobá se to skoro úzkosti: "Být či nebýt?" Protože všechno, co jste i vaše kořeny, je na této zemi.

Dlouhé byly dny bolesti,které jsem trávil v jeho zdech...

Ne že by o tom nevěděl :" V tomto městě, které znám, dlouhé byli dny bolesti...úzkosti a strachu.

...a dlouhé byly noci osamění...

I přesto, jak pochopí každý meditující, protože též žil na tomto světě v těle, po mnoho a mnoho životů, my jsme si dokonce zvykli na bolest. Budeme ji postrádat. Zvykli jsme si na utrpení. Nedovedeme si sami sebe představit bez bolesti, bez strachu. Bojím se, co z nás pak zbude? Protože všechno, co jsme bývali, se skládá z těchto všech citů. Třebaže je nyní nepociťuješ jako svou touhu, či přání, po všechna ta staletí jsme s nimi žili, je to naše zkušenost, druhá přirozenost.

Chalil Džibrán má více psychologické jasnozřivosti než jakýkoliv psycholog našich časů.

a kdo dovede opustit bez lítosti svůj žal a svou osamělost?

Toto prohlášení se zdá být velice cizí - ale není. Je to zkušenost vás všech. Stejná bolest, to samé utrpení a ty víš jak tě to tíží a jsi si též vědom toho, že od toho můžeš upustit, ale jste áspolu příliš srostlí. Vzniklo téměř přátelství, skoro milostná romance s tou nešťastností. Ale nikdo ti přeci nebrání se tvých trápení zbavit?

V okamžiku kdy já se rozhodl nechat problémy být, jsem je nechal. Neptal jsem se nikoho: "Jak je nechat?" Každý, kdo se ptá, jak přestat být nešťastný, nechce přestat - to "jak" vyvolává ještě více utrpení.

A všude na světě je plno lidí, kteří prodávají neštěstí. Kdekoliv je poptávka, je i nabídka. Vy k těm lidem chodíte - " Rád bych se zbavil neštěstí, jak to mám udělat? A oni řeknou, "postav se na hlavu. Muč své tělo!" To právě nabízí jóga, ale trvá životy se toho zbavit. Stojíš a stojíš na hlavě a překrucuješ své tělo. Je dobré, že lidé nenásledují tyto prodavače utrpení, jinak by udělali z celého světa cirkus. Když jóga poblázní celý svět, uvidíte všude takové scenérie.

Slyšel jsem, že Pandit Jawaharlal Nehru, který byl ministerským předsedou, se velice zajímal o jógu - obzvláště o stoj na hlavě, který prováděl každého brzkého rána. Jeden osel a nebyl to obyčejný osel, ale představ si, byl to vůdce všech oslů Indie, ho šel navštívit, protože i když oslové nezasedají v parlamentu, mají přece jen nějak práva! Přišel brzy ráno, protože si myslel , že v té době člověk není unaven, je čerstvý. A Jawaharlal, v zahradě své rezidence, dělal zrovna svou shirhasanu, svůj stoj na hlavě. Samozřejmě u brány stáli dva policisté.

Osel se zamyslel: "Mám se ptát, jestli mohu vstoupit nebo prostě jít dovnitř?" Nakonec si řekl: "Zeptám-li se mohly by být potíže". Ale ti dva policisté se o osla nestarali.

A tak šel přímo tam, kde Nehrů. dělal svůj stoj na hlavě, podíval se mu do očí. Když ho Nehrů spatřil podivil se: "Pane bože, co se ti stalo, proč stojíš vzhůru nohama?"

Je to v pořádku... jinak by si všude našel osly jak dělají stoj na hlavě, v józe je všechno možné....

V okamžiku, kdy se ptáš, jak nechat být utrpení, víš přesně, že ho nechceš zanechat, protože nemáš důvod.

Nechceš-li být nešťastný je to jednoduché, nebuď nešťastný. Já se prostě rozhodl. Třicet pět let uplynulo - a já nebyl nešťastný ­ i když se celý svět snaží nešťastným mne udělat. Měli by se zapamatovat: je to nemožné. Když jsem se jednou rozhodnul, platí to.

Když jsem vycházel z amerického vězení, žalářník mi řekl, "To je zvláštní, lidi, když jdou do vězení vypadají velmi dobře. A když vycházejí, vypadají hrozně. Ale vy vypadáte lépe než předtím! Čím to je?!

Já řekl, "Dvanáct dní úplného odpočinku, žádné problémy, žádní učedníci... žádná potřeba zabezpečení." ­ Ve vězení jsem byl tím nejlépe zabezpečeným člověkem Ani president Ronald Reagan není tak chráněn, chceš-li,aby byl opravdu v bezpečí, dej ho do vězení."

On řekl: "Brzy budu v penzi, ale ještě jsem nikdy neviděl člověka. který vychází z vězení tak šťastný."

Nečekal jsem, že to bude tak brzo. Plánoval jsem si odpočinout trošku víc.

A nebyl to jenom můj žalářník, kdo se divil. Moji advokáti, když jsem k nim přišel, řekli též, "co se stalo, vypadáš mnohem lépe". A když jsem se dostal domů, Vivek řekla, "proč nevypadáš tak dobře zde".

Řekl jsem," to vlastně nebylo vězení, já jsem jen dvanáct dní cvičil. Protože vím určitě, existuje-li peklo - já tam půjdu také!" Bůh mne nebude tolerovat. Ani jeho kněží mne netolerují nikde na světě. I kdybych se nějak dostanl do nebe, Bůh mne nepustí dovnitř. Možná , že už vydali rezoluci," Tento člověk je nebezpečný, dostane-li se dovnitř, dávejte pozor!" Ale ať si nedělají starosti, já na jejich stranu nepůjdu.

Proto jsem řekl, " Těchto dvanáct dní v amerických věznicích, zážitek jedné noci v anglickém vězení, ještě nějaký zážitek v Řecku a brzo budu připraven na cestu okolo světa! Protože než jdeš do pekla, trochu cvičení je absolutně nevyhnutelné. "Já nikdy nejdu nikam bez splněných domácích úkolů!"

Rozhodil jsem v těchto ulicích příliš mnoho střípků svého ducha, je přemnoho dětí planoucích stejnou touhou jako já, které chodí nahé mezi těmi pahorky, a já se od nich nemohu odloučit bez tíhy a bolesti.

Říká skoro to, co bych mohl říci já. Jak mohu opustit své tělo bez vás všech? Moje loď dorazila už dávno, ale já se na ni ani nedívám. Má pravdu, každý mistr se bude cítit stejně:

Rozhodil jsem v těchto ulicích příliš mnoho střípků... svého ducha,je přemnoho dětí planoucích stejnou touhou jako já , které chodí nahé mezi těmi pahorky, a j se od nich nemohu odloučit bez tíhy a bolesti.

Není to šat, co zde odkládám, ale kůže, kterou sdírám svýma vlastníma rukama.


Do češtiny přeložil Sw. Anand Anubodha
České stránky Chalíla Džibrána, libanonského spisovatele, malíře a sochaře (1883 až 1931).

Přihlásit se

Chceš upozornění na Osho akce?
Pozvánky na Osho akce:
14.12.2017 OSHO Love Praha Ha Devageet osobní zubař Osho – přednáška o sebeléčení a sebetransformaci. Mimo jiné bude mluvit i o dentálních schůzkách a práci s Osho na jeho vlastním probuzení, o lásce a o vědomí, o meditací.Představí Transomatický Dialog -techniku pro rozpomenutí se.
15.12.2017 Lažany, 15.-17.12.2017 Meditační vikend s Amar v Karavanserai. Je to skvělá příležitost ponořit se do vnitřní hloubky. Použijeme Oshovy aktivní meditace a také tiché meditace. Společně vytvoříme denní program, v němž bude prostor pro vaše přání.
15.12.2017 OSHO Love Praha Ha OSHO No Mind: 7-denní meditativní terapie v běžném životě.Skvělá příležitost očistit mysl od nánosů každodenního života a tak vstoupit do hlubokého ticha za myslí. Je to jedna z technik, která nám umožňuje osvobodit se od závislosti na potřebě terapeuta.
22.12.2017 OSHO Love Praha Ha Devageet osobní zubař Osho – přednáška o sebeléčení a sebetransformaci. Mimo jiné bude mluvit i o dentálních schůzkách a práci s Osho na jeho vlastním probuzení, o lásce a o vědomí, o meditací.Představí Transomatický Dialog -techniku pro rozpomenutí se.
27.12.2017 Osho ShangriLa Porod. 27.12.2017 -1.1.2018 Lektor: Bhagat, cena: 7150
31.12.2017 OSHO Love Praha Ha OSHO Love Silvestr: „no East, no West, we are One“ Spolu s přáteli z jiných kultur a jiných jazyků vás zveme na oslavu. Ochutnávka OSHO meditativních terapií, meditace: Kundaliní, Večerní setkání s Oshem, Půlnoční most. A spousta muziky, tance, sdílení.
07.01.2018 Praha 1 Meditativní terapie OSHO Born Again! 7-denní proces (2h denně od 19:00), při kterém se znovu spojíte s dětskými kvalitami jako spontánnost, radost, ticho, vitalita, zvědavost hravost. Během druhé hodiny budete sedět v tichu.
10.01.2018 OSMC Lažánky UMĚNÍ ODPUSTIT-tantrický trénink. Pracujte na svém vztahu, tvořte lásku a harmonii. Jak opravdu odpustit sobě i partnerovi. Prožijete způsoby hlubokého odpuštění a naučíte se posvátný rituál Išta deva tantra, který osvobozuje.
19.01.2018 Lažany 19.-21.1.2018 Meditační vikend s Amar v Karavanserai. Je to skvělá příležitost ponořit se do vnitřní hloubky. Použijeme Oshovy aktivní meditace a také tiché meditace. Společně vytvoříme denní program, v němž bude prostor pro vaše přání.
09.02.2018 Osho ShangriLa NLP Practitioner a hypnóza podle Ericksona - výcvik. zahájení 9.-14.2. Lektor: Bhagat, cena: zašleme podrobnosti na požádání
16.02.2018 Osho ShangriLa Oceánská matka. 16.-18.2. Lektor: Sananda, cena: 3250
zobrazit všechny pozvánky na Osho akce