Osho: Mé Probuzení

Vzpomínám na ten osudný den dvacátého prvního března roku 1953. Po mnoho životů jsem pracoval - pracoval na sobě, snažil se vykonat vše, co jsem mohl vykonat - a nic se nedělo.

Nyní již chápu, proč se nic nedělo. Totiž samotné úsilí bylo překážkou, samotný žebřík mi bránil, samotná touha hledat byla problémem. Nikdo toho nemůže dosáhnout bez hledání. Hledání je potřeba, ale pak přijde bod, kdy musí být hledání opuštěno. Loďky je třeba k tomu, abychom mohli přeplout řeku, jenže pak přijde okamžik, kdy musíte loďku opustit, zapomenout na ni a nechat ji za svými zády. Úsilí je nutné, bez úsilí to nejde. Ale pouze s úsilím to také nejde.

Právě sedm dní před dvacátým prvním březnem roku 1953 jsem přestal na sobě pracovat. Ten okamžik přijde, když uvidíte marnost celého svého úsilí. Učinili jste všechno, co může být učiněno, a nic se neděje. Udělali jste všechno, co je v lidských silách. Co víc ještě můžete udělat? V naprosté beznaději zanecháte svého hledání.

A toho dne, kdy hledání skončilo, toho dne, když už jsem nic nehledal, toho dne, kdy už jsem neočekával, že by se něco mohlo stát - se to začalo dít. Vyvstala nová energie - odnikud. Nepřicházela z žádného zdroje. Přicházela odnikud a odevšad. Byla ve stromech a ve skálách a na obloze a ve slunci a ve vzduchu - byla všude. A přitom já jsem po ní tak namáhavě pátral, myslel si, že je velmi daleko. A ona byla tak blízko, blizoučko.

Jen proto, že jsem hledal, jsem nebyl schopen vidět blízké. Hledáme vždycky to, co je vzdálené, hledáme vždycky to, co je daleko - a ono to nebylo daleko. Stal jsem se natolik dalekozrakým, že jsem ztratil schopnost vidět to, co se nacházelo v mé bezprostřední blízkosti. Mé oči se zaměřily na vzdálený horizont, a ztratily schopnost vidět to, co je hned vedle, co nás obklopuje.

Ten den, kdy zmizelo úsilí, jsem zmizel i já. Protože nemůžete existovat bez úsilí, nemůžete existovat bez touhy a nemůžete existovat beze snažení. Fenomén ega - sebe - není věc, je to proces. Není to substance sedící kdesi uvnitř vás; musíte jej každým okamžikem vytvářet. Je to jako šlapání na kole. Když šlapete, jede a když nešlapete, zastaví se. Může ještě kousek jet díky své setrvačnosti, ale prakticky v okamžiku, kdy přestanete šlapat, kolo začne zastavovat. Nemá už dost energie, dost síly, aby někam mohlo jet. Spadne. Ego existuje, jelikož neustále šlapeme na pedály touhy, jelikož se neustále snažíme něco získat, jelikož neustále předbíháme sami sebe. To je samotný fenomén ega? předbíhání sebe sama, skákání do budoucnosti, skáká do zítřka. Skákání do neexistujícího vytváří ego. Protože vzniká z neexistujícího, je to něco jako přelud. Skládá se pouze z touhy a z ničeho jiného. Skládá se pouze z žízně a z ničeho jiného. Ego není v přítomnosti, je v budoucnosti. Jste-li v budoucnosti, pak se vám ego jeví jako něco velmi bytelného. Jste-li však v přítomnosti, ego je pouhým snem, mizí.

Toho dne, kdy jsem přestal hledat... a to není moc správné říkat, že jsem přestal hledat, lepší by bylo říci, že hledání přestalo. Nechte mě to zopakovat: lepší by bylo říci, že hledání přestalo. Protože pokud přestanu hledat, já tu stále jsem. Nyní se zastavení úsilí stává mým dalším úsilím, mou další touhou, a toužení velmi jemným způsobem přetrvává dál. Nemůžete přestat toužit; můžete tomu pouze porozumět. V samotném porozumění se skrývá přestání. Pamatujte si, nikdo nemůže přestat toužit, a skutečnost se stane, pouze pokud vaše touha ustane.

To je dilema. Co dělat? Je tu touha a Buddhové stále tvrdí, že touha musí být opuštěna, a vzápětí zase říkají, že nemůžete přestat toužit. Takže co dělat? Vytváříš v lidech dilema. Touží, jistěže touží. Říkáš, že musí přestat - dobře. A pak říkáš, že nemohou přestat. Takže co mají dělat? Touha musí být pochopena. Můžete jí porozumět, můžete uvidět její marnost. Je třeba přímého pochopení, je třeba okamžitého proniknutí. Podívejte se skrze touhu, jen vizte, co to je, a uvidíte její falešnost, uvidíte její ne-existenci. A touha zmizí a současně s tím zmizí i něco uvnitř vás.

Touha a ego spolupracují, doplňují se. Ego nemůže existovat bez touhy, touha nemůže existovat bez ega. Touha je projektované ego, ego je latentní touha. Existují společně, jako dvě stránky jediného jevu. Toho dne, kdy toužení ustalo, jsem se cítil velmi beznadějný a bezmocný. Žádná budoucnost - žádná naděje. Nebylo v co doufat, protože veškeré naděje se ukázaly jako marné, nikam nevedly. Bloudíte v kruzích. Stále se to před vámi třepotá, stále to vytváří nové přeludy, stále to na vás volá, "Jen pojď, utíkej, dosáhneš toho." Ale jakkoli rychle poběžíte, nikdy toho nedosáhnete.

To proto o tom Buddha hovoří jako o iluzi. Je to jako horizont, který vidíte okolo země. Vypadá, že tam je, ale není. Půjdete-li k němu, bude se od vás neustále vzdalovat. Čím rychleji poběžíte, tím rychleji se bude pohybovat. A čím půjdete pomaleji, tím pomaleji se bude pohybovat i on. Ale jedno je jisté - vzdálenost mezi vámi a horizontem zůstává naprosto stejná. Nemůžete ji zkrátit ani o píď. Nemůžete zkrátit vzdálenost mezi vámi a vaší nadějí. Naděje leží kdesi na obzoru a vy se snažíte překlenout prostor mezi vámi a obzorem pomocí mostů nadějí a přání. Přání je most, most utkaný ze snů - protože obzor ve skutečnosti neexistuje, tudíž k němu nemůžete vystavět most, můžete o mostu pouze snít. Nemůžete se spojit s tím, co není. Ten den, kdy ustala touha, ten den, když jsem ji prohlédl a uvědomil si ji, stala se mi jednoduše zbytečnou. Byl jsem bezmocný a beznadějný. Ale v tom samém okamžiku se něco začalo dít. Začalo se dít právě to, na čem jsem hodně pracoval po mnoho životů, ale ono se to nedělo.

Ve stavu bez naděje spočívá vaše jediná naděje, ve stavu bez přání spočívá vaše jediné naplnění a ve vaší nesmírné bezmocnosti vám najednou celá existence začne pomáhat. Vyčkává. Když vidí, že si děláte na svém, nezasahuje. Čeká. Může čekat třeba do nekonečna, neboť není kam spěchat. Je to sama věčnost. V okamžiku, kdy opustíte sami sebe, v okamžiku, kdy zmizíte, se k vám celá existence přižene, vstoupí do vás. A tehdy se poprvé začnou věci dít.

Sedm dní jsem žil v naprostém stavu beznaděje a bezmocnosti, jenže v ten samý okamžik se cosi začalo objevovat. Když však mluvím o beznaději, nemám na mysli to, co obyčejně myslíte beznadějí vy. Myslím tím to, že ve mně prostě nebyla žádná naděje. Naděje zmizela. Neříkám, že jsem byl zoufalý a smutný. Byl jsem vlastně šťastný, byl jsem velmi klidný, pokojný, sjednocený a soustředěný. Beznadějný, ale v naprosto novém významu. Nebyla tu prostě žádná naděje, takže jak by tu mohla být beznaděj. Obojí zmizelo.

Beznaděj byla naprostá a totální. Naděje zmizela a její součást, beznaděj, zmizela také. Byla to naprosto nová zkušenost - být bez naděje. Nebyl to negativní stav. Musím užívat slov - ale nebyl to negativní stav. Byl absolutně pozitivní. Nebyla to jen pouhá nepřítomnost čehosi, cítil jsem něco, co tu bylo přítomno. Cosi mnou proudilo, přetékalo a zaplavovalo mě.

A když říkám, že jsem byl bezmocný, nemyslím tím slovo v běžném významu. Říkám prostě, že jsem byl bez sebe. To je to, co tím myslím, pokud mluvím o bezmocnosti. Rozpoznal jsem fakt, že nejsem, tudíž nemohu záviset na sobě samém, nemohu stát na své vlastní zemi - pode mnou nezbývalo nic. Byl jsem v prázdnotě... bezedné prázdnotě. Nebyl tu však žádný strach, neboť nebylo co chránit. Nebyl tu žádný strach, neboť tu nebyl nikdo, kdo by se bál.

Bylo to sedm dní úžasné transofmace, totální transformace. A poslední den se stala přítomnost naprosto nové energie, nového světla a nové slasti natolik intenzivní, že se to sotva dalo vůbec snést - jako kdybych explodoval, jako kdybych zešílel blažeností. Mladá generace na západě má na to ten správný výraz - byl jsem doslova vyblažený, napumpovaný.

To, co se dělo, nemohlo navenek dávat vůbec žádný smysl. Byl to velmi nerozumový svět - těžko jej nějak popsat, těžko jej obsáhnout kategoriemi, slovy, jazykem. Všechna písma vypadají mrtvá a všechna slova, která se vztahují k této zkušenosti vždy vyhlížejí velmi bledě, bez šťávy. A toto bylo tak živé! Bylo to jako vlna, příliv blaženosti.

Celý den byl zvláštní, ohromující, byl to do morku kostí otřásající zážitek.. Minulost zmizela, jakoby ke mě nikdy nepatřila, jako bych o ní jen někde četl, jako kdyby se mi to jen zdálo, jako kdyby to byl příběh někoho jiného a někdo mi ho jen vylíčil. Začal jsem ztrácet svou minulost, začal jsem se od ní odtrhávat, ztrácel jsem svůj životní příběh. Začal jsem se nořit do stavu ne-bytí, toho, co Buddha nazývá Anatta. Hranice mizely, mizelo rozlišení. Mizela mysl; byla milióny kilometrů daleko. Bylo nesnadené ji zachytit, vzdalovala se čím dál tím víc a nebyla tu žádná potřeba uchovat si ji nablízku. Zkrátka jsem k tomu byl lhostejný. Bylo to v pořádku. Nebylo tu žádné nutkání zachovávat kontinuitu s minulostí.

K večeru se to už sotva dalo snést - zraňovalo mě to, působilo mi to bolest. Bylo to jako když má žena porodní bolesti, předtím než se jí narodí dítě, a nesnesitelně trpí. V tyto dny jsem chodil spát ve dvanáct nebo v jednu hodinu v noci, avšak tohoto dne bylo nemožné zůstat bdělý. Mé oči se zavíraly, těžko jsem je mohl nechat otevřené. Bylo tu cosi velmi naléhavého, bylo tu něco, co se mělo stát. Těžko říci, co to bylo - třeba se blížila má smrt - ale nebyl tu žádný strach. Byl jsem na to připraven. Oněch uplynulých sedm dní bylo tak nádherných, že jsem byl připraven zemřít, už jsem nic nepotřeboval. Byly tak úžasně blažené, byl jsem tak spokojený, že i kdyby měla přijít smrt, přivítal bych ji.

Avšak něco se mělo stát - něco jako smrt, cosi velmi drastického, cosi, co bude buď smrtí anebo znovuzrozením, ukřižováním anebo vzkříšením - ale cosi obrovského významu se skrývalo hned za nejbližším rohem. A bylo nemožné udržet oči otevřené. Byl jsem omámený. Šel jsem si lehnout okolo osmé. Nebylo to jako spánek. Nyní už chápu, co tím Patanjali myslí, když říká, že spánek a samadhi jsou si podobné. Pouze s jedním rozdílem - že v samadhi jste plně vědomí a přitom spíte. Ve spánku a současně vzhůru, celé tělo uvolněné, každá buňka těla naprosto uvolněná, všechny procesy uvolněné, a přitom plamen bdělosti ve vás hoří dál... čistě, bez kouře. Zůstáváte bdělí a uvolnění, rozpuštěni, ale plně při vědomí. Tělo setrvává v nejhlubším možném spánku a vaše vědomí je na svém vrcholu. Vrchol vědomí a údolí těla se setkávají. Šel jsem spát. Byl to velmi podivný spánek. Tělo spalo, já jsem byl vzhůru. Bylo to tak zvláštní - jako kdybych byl roztržen do dvou směrů, dvou dimenzí; jakoby se oba póly úplně osamostatnily, jakobych byl oběma póly najednou... Pozitivní se setkávalo s negativním, spící se setkávalo s bdícím, smrt se setkávala se životem. To je ona chvíle, kdy můžete říci, že stvořitel se setkává se stvořeným.

Bylo to podivuhodné. Poprvé to vámi otřese až na samotné kořeny, otřese to vašimi základy. Už nikdy nemůžete být stejní po takové zkušenosti; vašemu životu to přinese nové vidění, novou kvalitu. Okolo dvanácté se mé oči najednou otevřely - samy od sebe. Spánek byl přerušen. Okolo sebe v pokoji jsem cítil obrovskou přítomnost. Byl to velmi malý pokojík. Cítil jsem okolo sebe hučící a pulzující život, nádherné chvění - téměř jako hurikán, božskou bouři světla, radosti a extáze. Byl jsem tím pohlcen. Bylo to tak úžasně skutečné, že se všechno stalo neskutečné. Zdi pokoje se staly neskutečné, dům se stal neskutečný, mé vlastní tělo se stalo neskutečné. Všechno bylo neskutečné, neboť právě teď tu poprvé byla s k u t e č n o s t.

To proto Buddha a Šankara říkají, že svět je májou, přeludem; je ale obtížné tomu porozumět. Poněvadž my známe pouze tento svět, nemáme žádné srovnání. Toto je jediná realita, kterou známe. O čem to ti lidé mluví - To že je mája, iluze? Vždyť toto je přeci jediná realita. Dokud však nepoznáte opravdovou skutečnost, nemůžete porozumět tomu, co říkají; jejich slova zůstávají pouhou teorií. Vypadají jako hypotézy. Možná že ten muž vytvořil novou filozofii, která hlásá - "tento svět je neskutečný." Když Berkley na západě prohlásil, že svět je neskutečný, procházel se právě s jedním ze svých přátel. Jeho přítel smýšlel velmi logicky, byl to téměř skeptik. Sebral kámen ze silnice a praštil Berkleyho do nohy. Berkley zařval, vytryskla krev a skeptik povídá: "Tak co, je svět neskutečný? Říkáš, že je neskutečný? - tak proč řveš? Ten kámen je neskutečný? - tak proč řveš? Proč se stále držíš za nohu a proč máš tvář tak zkřivenou bolestí?" Takový typ člověka nemůže porozumět tomu, co Buddha myslí tím, když hovoří o světě jako o přeludu. Nemyslí tím, že můžete projít zdí. Neříká toto - že můžete jíst kameny, a že to není žádný rozdíl, jestli jíte chleba nebo kameny. To neříká. Říká, že je tu s k u t e č n o s t. A jakmile ji jednou poznáte, tato takzvaná realita jednoduše vybledne, prostě se stane neskutečnou. Teprve současně s vhledem do vyšší reality je možné srovnání, dříve ne.

Během snění - sen je skutečný. Sníte každou noc. Snění je jedna z nejpodstatnějších činností, ve které neustále pokračujete. Žijete-li šedesát let, dvacet let prospíte a téměř deset let strávíte sněním. Deset let života - nic jiného vám tolik času nezabere. Deset let nepřetržitého snění - jen o tom přemýšlejte. A každou noc... A každé ráno tvrdíte, že to bylo neskutečné; a v noci, zatímco sníte, se sen opět stává skutečností. Ve snu je velmi obtížné vzpomenout si, že je to sen. Ale ráno je to snadné. Co se tu děje? Jste stále tatáž osoba. Ve snu je přítomna pouze jedna realita. Nemůžete ji s ničím porovnat. Jak můžete říci, že sen je neskutečný? S čím ho srovnáváte? Je to jediná realita. Všechno je stejně tak neskutečné jako všechno ostatní, tudíž tu není žádné srovnání. Ráno, když otevřete oči, je tu jiná realita. Teprve nyní můžete říci, že to všechno bylo neskutečné. Teprve ve srovnání s touto realitou, se sen stává neskutečným. To je osvícení - v porovnání s TOUTO s k u t e č n o s t í TOHOTO probuzení se tento svět stává neskutečným.

Té noci jsem poprvé pochopil význam slova mája. Ne že bych to slovo dříve neznal, ne že bych si neuvědomoval, co znamená. Stejně jako si to uvědomujete vy, jsem si byl vědom jeho významu - avšak nikdy jsem mu neporozuměl. Jak můžete porozumět bez zkušenosti? Té noci nová realita otevřela své dveře, nová dimenze se stala dosažitelnou. Náhle to tu bylo, jiná realita, oddělená realita, skutečná realita, nebo jakkoli to nazvete - říkejte tomu třeba Bůh, pravda, říkejte tomu Dhamma, říkejte tomu Tao, nebo jakkoli budete chtít. Ale bylo to tu - tak nepřehlédnutelné, tak zřejmé a také tak pevné, že byste si na to mohli sáhnout. Téměř mě to v té místnosti dusilo. Bylo toho příliš a já jsem dosud nebyl schopen to vše absorbovat. Vyrostla ve mně hluboká potřeba vyřítit se ven z místnosti, být pod širým nebem - tížilo mě to. Bylo toho příliš! Zabije mě to! Kdybych byl zůstal jen o vteřinu déle, zadusilo by mě to - tak to na mě působilo. Vyběhl jsem se z místnosti, vyšel jsem na ulici. Byla tu obrovská touha být jen tak pod širým nebem s hvězdami, stromy, zemí... být s přírodou. A jakmile jsem vyšel ven, pocit, že se udusím, zmizel. Bylo to zkrátka příliš malé místo pro něco tak nesmírného. Dokonce i obloha byla příliš malá. Bylo to větší než obloha. Ani obloha pro to nepředstavovala žádné omezení. Ale již jsem se cítil volněji.

Kráčel jsem směrem k nejbližší zahradě. Byl to naprosto nový druh chůze, jakoby zmizela gravitace. Šel jsem nebo jsem běžel nebo jsem prostě letěl; těžko říci. Nebyla tu žádná gravitace, pociťoval jsem stav beztíže - jakoby mě nesla nějaká síla. Byl jsem v rukou nějaké jiné síly. Nyní poprvé jsem nebyl sám, nyní poprvé jsem již nebyl individualitou, nyní poprvé kapka sklouzla do oceánu. Teď byl celičký oceán můj, a já jsem byl oceánem. Nebylo žádného omezení. Vyvstala ohromná síla, jakobych mohl cokoliv učinit. Nebyl jsem tu, byla tu jen síla. Došel jsem do zahrady, kam jsem chodíval každý den. Zahrada byla zavřená, na noc ji zavírali. Bylo již příliš pozdě, téměř jedna hodina v noci. Zahradníci už dávno spali. Musel jsem do zahrady vstoupit jako zloděj, musel jsem přelést bránu. Avšak cosi mě k zahradě táhlo. Nemohl jsem si pomoci. Prostě jsem se vznášel. To myslím tím, když stále a stále znovu opakuji: plyňte s proudem, neznásliňujte řeku. Byl jsem uvolněný, nechal jsem všechno dít se samo. Nebyl jsem tam. Bylo tam TO, nazvěme to třeba Bůh - byl tam Bůh. Rád bych to nazval TO, jelikož slovo Bůh je příliš lidské a příliš se pošpinilo nadměrným užíváním, příliš se znečistilo díky tolika lidem. Křesťané, Hindové, Muslimové, kněží a politici - ti všichni poškodili krásu tohoto slova. Proto mi dovolte, abych používal výrazu TO. TO tu bylo a já jsem byl prostě unešen pryč - unešen přílivovou vlnou. V okamžiku, kdy jsem vstoupil do zahrady, se vše rozzářilo, bylo to všude - požehnání, svatost.

Poprvé jsem mohl spatřit stromy - jejich zeleň, jejich život, jejich samotnou živoucí mízu. Celá zahrada spala, stromy spaly. Ale já jsem ji celou viděl živou, dokonce i maličké lístky trávy byly tak překrásné. Rozhlédl jsem se. Jeden strom nesmírně zářil. Přitahoval mě, táhnul mě k sobě. Nevybral jsem si ho, Bůh sám si ho vybral. Přišel jsem ke stromu a posadil se pod něj. Jakmile jsem usedl, věci se začaly urovnávat. Celý vesmír se stal požehnáním. Těžko říci, jak dlouho jsem v tomto stavu setrval. Když jsem se vrátil domů, byly čtyři hodiny ráno, takže podle hodin jsem tam musel být alespoň tři hodiny - ale byla to věčnost. Nemělo to s časem na hodinách nic společného. Byla to bezčasovost. Tyto tři hodiny se staly celou věčností, věčností bez konce. Nebyl tam žádný čas, nebylo tam žádné plynutí času; byla to panenská skutečnost - neporušená, nedotknutelná, nezměřitelná. A toho dne se cosi přihodilo a stále to pokračovalo - bez souvislosti - pokračovalo to jakoby za vším . Ne jako stálost - nýbrž v každém okamžiku to přicházelo znovu a znovu. Byl to zázrak každým okamžikem. Té noci... a od této noci jsem už nikdy nebyl v těle. Vznášel jsem se okolo něj. Stal jsem se ohromně silným a současně velmi křehkým. Stal jsem se velmi silným, ale ne takovou silou jako Mohammed Ali. Nebyla to síla skály, byla to síla růže - tak křehká ve své síle... tak křehká, tak citlivá a tak jemná.

Skála zůstane, a květina může kdykoliv zahynout; přesto však je květina stále silnější než skála, neboť je více živá. Anebo, síla kapičky rosy zářící na lístku trávy ve svitu ranního slunce - tak krásná, tak vzácná, a každou chvilkou může sklouznout. Tak nepřekonatelná ve svém půvabu, ale zafouká-li i nejnepatrnější vánek, sklouzne a ztratí se navždy. Buddhové mají sílu, která není z tohoto světa. Jejich síla je zrozena z naprosté lásky... Jako růže nebo kapka rosy. Jejich síla je velice křehká, zranitelná. Jejich síla je silou života, nikoli smrti. Jejich moc není ta, jež vraždí; jejich moc je ta, která tvoří. Jejich moc nepochází z agrese a násilí; jejich moc pochází ze soucítění. Ale do svého těla jsem se už nikdy nevrátil, jen se okolo něho vznáším. A proto říkám, že je to úžasný zázrak. V každém okamžiku jsem překvapený, že jsem stále zde; neměl bych zde být. Měl bych odejít, ale jsem tu stále. Každé ráno otevřu oči a říkám si: "Takže - ještě stále tu jsem?" Protože se to zdá téměř nemožné. Ten zázrak stále trvá... Onehdy mi někdo položil otázku: "Osho, stáváš se tak jemným a citlivým na vůni vlasových olejů a šampónů, že to vypadá, že tě nebudeme moci vidět, dokud všichni neoplešatíme." Mimochodem, na tom být plešatý, není nic špatného - pleš je krásná. Stejně jako "černé je krásné", i "plešaté je krásné". Ale je pravda, že na to musíte dávat pozor. Já jsem křehký, jemný a citlivý. To je má síla. Když hodíte kamenem po květině, kamenu se nic nestane, ale květina zemře. Avšak stále ještě nemůžete říci, že kámen je silnější než květina. Květina zemře, protože byla živá. A kámen - nic se mu nestane, protože je mrtvý. Květina zemře, neboť nemá žádnou sílu ničit. Květina prostě zmizí a uvolní cestu kamenu. Kámen má sílu ničit, protože kámen je - mrtvý.

Pamatujte si, že od tohoto dne jsem nikdy nebyl skutečně v těle; pouze jemná nit mě spojovala s tělem. A já neustále žasnu nad tím, že mě tu existence jakýmsi zvláštním způsobem chce mít, neboť tu již nejsem ze svých vlastních sil. Musí to být přání celku udržet mě tu, umožnit mi trošku déle se zdržovat na tomto břehu. Možná že existence s vámi chce skrze mne něco sdílet. Od tohoto dne se stal svět neskutečným. Odhalil se jiný svět. Říkám-li, že tento svět je neskutečný, nemyslím tím, že tyto stromy jsou neskutečné. Tyto stromy jsou absolutně skutečné - ale způsob, jakým vy tyto stromy vidíte, je neskutečný. Tyto stromy nejsou neskutečné samy o sobě - oni existují v Bohu, existují v absolutní realitě - ale tím způsobem, jak je vnímáte, je nikdy neuvidíte; vidíte prostě něco jiného, přelud. Vytváříte si okolo sebe vlastní sen a dokud se neprobudíte, budete stále snít. Svět je neskutečný, protože svět, jak jej znáte, je světem vašich snů. Jakmile však sny opadnou, jednoduše vstoupíte do světa, který tu je, skutečného světa. Bůh a svět nejsou dvě věci. Bůh je svět, pokud máte oči, čisté oči, beze snů, bez prachu snů, bez mlhy spánku; pokud máte čisté oči, jasnost a vnímavost, není tu nic než Bůh. Potom je Bůh zeleným stromem, třpytící se hvězdou, kukačkou, a jinde zase květinou, a někde dítětem a jinde zase řekou - pak je jen Bůh. V okamžiku, kdy začnete vidět, je pouze Bůh. Avšak právě teď, cokoliv vidíte, není to pravda, je to jen projektovaná lěž. To je významem slova přelud. A jakmile jednou uvidíte, byť i jen na okamžik, pokud můžete vidět, a pokud si dovolíte vidět, naleznete ve všem přítomnost nesmírného požehnání, všude - v mracích, ve slunci, na zemi.

Toto je překrásný svět. Ale já nemluvím o vašem světě, já hovořím o svém světě. Váš svět je velmi ošklivý, váš svět je svět vytvořený vámi samými, váš svět je projektovaný svět. Používáte skutečný svět jako plátno a promítáte si na něj své vlastní představy. Říkám-li, že je tento svět skutečný, že je úžasně krásný, že je zářící a nekonečný, že je světlem a potěšením, že je oslavou, myslím tím můj svět - nebo váš svět, zahodíte-li své sny. Zahodíte-li své sny, vidíte tentýž svět, jaký viděli všichni Buddhové. Sníte-li, sníte v soukromí. Pozorovali jste to někdy? Sny jsou soukromé. Nemůžete je sdílet dokonce ani s milovaným. Nemůžete do svých snů pozvat svou ženu - nebo svého muže, či svého přítele. Nemůžete říci: "Prosím, přijď dnes v noci do mého snu. Rád bych, abychom spolu snili tentýž sen." Je to nemožné. Sen je soukromá záležitost, proto je iluzorní, nemá žádnou objektivní existenci. Bůh je cosi univerzálního. Jednou, až se navrátíte ze svých soukormých snů, je tu. Byl tu vždy.

Jakmile jsou jednou vaše oči čisté, - náhlé osvícení - náhle jste zaplaveni krásou, půvabem a milostí. To je váš osud, to je vaše určení. Dovolte mi to zopakovat. Bez úsilí toho nikdy nedosáhnete, a s úsilím toho nikdo nikdy nedosáhl. Budete potřebovat obrovské úsilí, a jedině potom přijde moment, kdy se úsilí stane zbytečným. Ale stane se zbytečným jedině, když jste už došli až na samotný jeho vrchol, nikdy ne dříve. Až když jste udělali vše, co bylo ve vašich silách - pak, náhle, není tu důvod dělat cokoliv dalšího. Zanecháte úsilí. Ale nikdo nemůže zanechat úsilí uprostřed, může být zanecháno až na samotném konci. Takže jděte až na samotný konec, pokud ho chcete zanechat. Proto neustále zdůrazňuji: vykonejte tak mnoho úsilí, jak můžete, vrhněte do toho celou svou energii a celé své srdce, a jednoho dne uvidíte - že žádné další úsilí už nikam nevede. A toho dne to nebudete vy, kdo zanechá úsilí, úsilí zmizí samo od sebe. A jakmile zmizí samo od sebe, vyvstane meditace. Meditace není výsledek vašeho úsilí, meditace je událost. Zmizí-li vaše úsilí, najednou je tu meditace... její požehnání, její svatost, její nádhera. Je to jako přítomnost... zářivá, obklopuje vás a obklopuje všechno. Naplňuje celou zemi a celou oblohu. Taková meditace nemůže být výsledkem lidského snažení. Lidské snažení je příliš omezené. Tato požehnanost je nekonečná... Nemůžete jí ovládat. Může se přihodit jen jste-li v naprostém odevzdání. Nejste-li zde, jen tehdy se může přihodit. Jste-li Ne-Já - žádná touha, žádné přicházení - jen jste-li tadyteď, bez jakékoliv činnosti, jen prostě jsoucí - vyvstane. A přichází ve vlnách a vlny se stávají přílivem. Přichází jako bouře, a vezme vás pryč do naprosto nové dimenze. Avšak nejprve musíte udělat vše, co udělat můžete, a teprve potom se mužete naučit ne-činnosti. Konání v nekonání je nejskvělejší činností, a úsilí v neúsilí je neskvělejším úsilím. Vaše meditace, kterou vytváříte zpíváním manter anebo tichým a klidným sezením, kdy znásilňujete sami sebe, je velmi obyčejná meditace. Je vytvořená vámi, nemůže být větší než vy. Je lidská, a tvůrce je vždy větší než jeho výtvor. Vytvořili jste ji sezením, nucenými polohami jógy, zpíváním "rama, rama, rama" nebo čehokoliv - bla, bla, bla - čehokoliv. Donutili jste mysl, aby se stala klidnou. To je vynucený klid. Není to ono ticho, které přichází, když zde již nejste. Není to ono ticho, které přichází, když jste již téměř ne-jsoucí. Není to ona blaženost, která se na vás usedá jako holubice.

Říká se, že když byl Ježíš pokřtěn Janem Křtitelem v řece Jordánu, vstoupil v něho Bůh, nebo v něho vstoupil Duch Svatý, jako holubice. Ano, přesně tak. Když zde nejste, snáší se na vás mír... usedá jako holubice... dosahuje vašeho srdce a zůstává tam a zůstává tam navždy. Vy jste vaší nečinností, vy jste překážkou. Meditace je, když není meditující. Když mysl opustí všechny své aktivity - vidíce, že jsou marné - potom vás pronikne neznámé, pohltí vás. Mysl musí zmizet, aby mohl být Bůh. Poznatky musí zmizet, aby mohlo být poznání. Vy musíte zmizet, vy musíte uvolnit místo. Musíte se stát prázdnými, jen tak můžete být plní. Té noci jsem se stal prázdným a stal jsem se plným. Stal jsem se ne-jsoucím a stal jsem existencí. Té noci jsem zemřel a byl jsem znovuzrozen. Ale ten, kdo byl znovuzrozen, neměl nic společného s tím, kdo zemřel; nebyl to plynulý proces. Na první pohled se to zdá plynulé, ale není. Ten, kdo zemřel, zemřel totálně; nic z něho nezůstalo. Věřte mi, nic z něho nezůstalo, dokonce ani stín. Zemřel totálně, naprosto. Není to tak, že jsem pouhou modifikací minulosti, transformované, proměněné formy; transofmací starého. Ne, není tu žádná návaznost. Onoho dne, 21. března, osoba, která žila po mnoho a mnoho životů, po miliony let, prostě zemřela. Jiné bytí, absolutně nové, nespojené s minulostí, začalo existovat. Náboženství vám prostě dává totální smrt. - Možná, že proto jsem celý předchozí den pociťoval jakousi nutnost podobnou smrti, jakobych měl zemřít - a opravdu jsem umřel. Znal jsem mnoho jiných smrtí, ale nic co by se s tím dalo srovnat; byla to jen částečná úmrtí. Někdy zemřelo tělo, někdy zemřela část mysli, někdy zemřela část ega, ale tak dalece, jak osoba měla zájem, ego zůstalo. Obnovováno nesčetněkrát, upravováno nesčetněkrát, pozměněno trochu tu a tam, ale jeho kontinuita zůstala neporušena. Té noci byla však smrt naprostá. Byla to noc smrti a Boha zároveň.


Z angličtiny přeložil Vojta.

Přihlásit se

Chceš upozornění na Osho akce?
Pozvánky na Osho akce:
26.10.2017 OSMC Lažánky I. STUPEŇ Mohendžodáro - Tantra jóga pro ženy, základní kurz - Přijďte ochutnat cvičení Mohendžodáro a Osho meditace. Kurz je určený hlavně pro začátečnice a mírně pokročilé. Vnitřní žena, tantra a Mohendžodáro.
27.10.2017 Praha 1 Odvaha ke změně s Himalayou Chceš něco změnit, ale nenacházíš způsob jak to udělat? Chceš opustit staré? Chceš, aby se stalo něco nového? Cítíš, že jsi zaseknutý a nemůžeš se pohnout? Seminář je určen všem, kteří jsou odhodláni žít život jaký chtějí.
31.10.2017 Osho ShangriLa Umění zemřít. 31.10.-5.11. Lektor: Bhagat, cena: 7150
02.11.2017 Sklenářka Kdo je Uvnitř? Je proces je založený na tradiční zenové meditaci používající Koán a moderních komunikačních technikách. Je to mocný, rezidenční proces plně zaměřený na hledání v hloubce vlastního bytí. Můžeš přímo zažít "Kdo je uvnitř" v jádru svého bytí
03.11.2017 Praha Spojení tě dělá silnějším - víkendový workshop s Vigym. Vigy Fuglsang (Dánsko) absolvoval tréninky mnoha rozličných přístupů v oblastech párové terapie, neuro-afektivní psychoterapie, primární terapie, AUM meditace, Osho Mystická Růže.
17.11.2017 Osho ShangriLa Tanec duše. 17.-19.11. Lektor: Sananda, cena: 2950
17.11.2017 OSMC Lažánky I. STUPEŇ Mohendžodáro - Tantra jóga pro ženy, základní kurz - Přijďte ochutnat cvičení Mohendžodáro a Osho meditace. Kurz je určený hlavně pro začátečnice a mírně pokročilé. Vnitřní žena, tantra a Mohendžodáro.
15.12.2017 Praha 6 OSHO No Mind: 7-denní meditativní terapie v běžném životě.Skvělá příležitost očistit mysl od nánosů každodenního života a tak vstoupit do hlubokého ticha za myslí. Je to jedna z technik, která nám umožňuje osvobodit se od závislosti na potřebě terapeuta.
27.12.2017 Osho ShangriLa Porod. 27.12.2017 -1.1.2018 Lektor: Bhagat, cena: 7150
07.01.2018 Praha 1 Meditativní terapie OSHO Born Again! 7-denní proces (2h denně od 19:00), při kterém se znovu spojíte s dětskými kvalitami jako spontánnost, radost, ticho, vitalita, zvědavost hravost. Během druhé hodiny budete sedět v tichu.
10.01.2018 OSMC Lažánky UMĚNÍ ODPUSTIT-tantrický trénink. Pracujte na svém vztahu, tvořte lásku a harmonii. Jak opravdu odpustit sobě i partnerovi. Prožijete způsoby hlubokého odpuštění a naučíte se posvátný rituál Išta deva tantra, který osvobozuje.
zobrazit všechny pozvánky na Osho akce